Autor: Tom Charvát [2007-02-09]
Vstáváme po šesté, dobalujeme, vyčleňujeme depozit, který ukládáme v určené komůrce – už je tam řada pytlů a tašek. Na papír jsem vypsal naše jména a prosím Danielu, jestli by nám mohla na čtvrtek zajistit lístky na autobus do El Calafate. Snídáme v ponuré jídelně Brlohu a čekáme, až pro nás přijedou. Autobus přijíždí před osmou. Jsem nervózní, protože nemáme žádné lístky či doklad, že nás za pět dní skutečně odvezou zpět do Pto. Natales. Svěřuji se se svým problémem řidiči a ten nám vystavuje jakési jízdenky, kde je uvedeno, že jde o ida y vuelta a je tam datum a čas zpátečního odjezdu – konečně jsem spokojen, ne tak s počasím, protože občas drobně prší a po nebi se válejí těžké černé mraky.
V itineráři jsme měl vymyšlenou ještě jednu variantu příjezdu do NP Torres del Paine, která se mi jevila mnohem zajímavější a dobrodružnější než se plácat 120 km přes pláně kodrcavým autobusem (mapa). Podle LP lze jet lodí z Puerto Natales po moři zálivem Seno Última Esperanza k ledovci Serano, dále k Estancia Balmaceda a odtud motorovým člunem Zodiac proti proudu Río Serano k jižní hranici NP (prý za 90 USD – neověřeno). Jenže na shánění bychom bývali potřebovali více času. Naší operativní přepravou jsme však zcela jistě vyšetřili minimálně jeden den.
Jedeme dvě a půl hodiny, krajina už není tak plochá, v dálce je vidět zasněžené hory. Kolem silnice jsou často k vidění lamy guanaco. Před desátou jsme u Laguny Amarga, hlavní brány do národního parku, kde si musíme koupit vstupenky po 10 000 ARS. Autobus zde končí, ale za 1000 peněz na osobu přestupujeme do přistaveného mikrobusu, který nás popováží asi 5 km k Hosteríi Las Torres a šetří nám tak půldruhou hodinu chůze po prašné silničce. Silnička projíždí částí území, které díky krajanovi Šmitákovi lehlo loni popelem. Kromě četných ohořelých pahýlů stromů je však krajina zelená, příroda si pomohla sama.
Na konečné se ztěžka hrabu z auta, protože jsem seděl na podlaze, abychom se tam všichni vešli. Počasí se konečně umoudřilo, před námi svítí v dopoledním slunci proti modré obloze s bílými obláčky špičky Torres del Paine, to máme kliku! Odebíráme se do campu a stavíme stany na pěkných travnatých pláccích mezi stromy a keři, dokonce tam máme stůl a lavice. Na základě informací o brutálním větrech kotvíme stany všemi dostupnými šňůrkami, přestože je téměř bezvětří. Camping je zřejmě nově vybaven krásnými a čistými (!!!) toaletami a umývárnami s teplou vodou. Na internetu jsem četl sotva rok staré hrůzné zkazky o hovnama přetékajících latrínách, naštěstí se pokrok dostavil až sem.
Původně jsem myslel, že ještě dnes natěžko popojdeme do cca čtyři hodiny vzdáleného Campamenta Torres, a zítra ráno se pokusíme zastihnou východ slunce na vyhlídce Base Las Torres (další hodina výstupu z Campamenta) (mapa) . Nyní jsme se však shodli na tom, že kdoví jak bude zítra ráno a tak po lehké svačince operativně nalehko vyrážíme k věžím už dnes.
Nejdříve procházíme kolem Hostería
Las Torres, která po rekonstrukci rovněž svítí novotou a novým asfaltovým
parkovištěm, takže vypadá dost honosně. Sem asi na pivo nepůjdeme. Odtud cesta
stoupá po mohutném dejekčním kuželu vzhůru do údolí Ría Ascencio. Ústí
údolí je prorváno divokou říčkou skrze vrstevnaté šedočerné břidlice. Nasadili
jsme zdrcující tempo, všechny předcházíme. Po dvou hodinách místo inzerovaných
tří míjíme Campamento Chileno (chata s hospodou, tábořiště). Cesta
ve strmém svahu nad bystřinou vede nyní lesem a travnatými palouky se spoustou
pěkných květů a borůvek calafate, 
které jsou trošku trpčí než ty naše a
také mají větší zrníčka. Jejich konzumace spočívá ve vysátí osvěžující šťávy a
vyplivnutí zbytku. Vlevo před námi jsou za prvním skalním stupněm vidět špičky Torres.
Stále je krásně, na slunci je vedro.
Po další hodině chůze se
cesta dělí, vpravo klesá ke Campamento Torres, kde jsem chtěl původně
přespat, vlevo se prudce zvedá k Base Las Torrres – vyhlídce na
věže. Vede po strmém balvanitém suťáku tvořeném převážně leukokratním granitem.
Už nemohu, v nástupu jsem se naším nesmyslným tempem utavil. Obdobně je na
tom Zbyňák, kterého však trápí choroba, hrozně kašle a je mu blbě. Slunce
nemilosrdně pálí, je děsné vedro a samozřejmě žízeň. Ostatní jsou daleko a
vysoko před námi. Konečně po necelé hodině trápení se proti modré obloze
s kreativními bílými obláčky vyhoupnou nad balvany bílé vrcholky věží.
Ještě pár metrů a jsme na vrcholku morény a před námi se hrdě tvrdě tyčí Torres
del Paine v celé své nádheře. Je to neskutečný monument nasvícený
odpoledním sluncem, pro ten pohled opravdu stojí zato jet sem přes půl
zeměkoule! Vypukají fotoorgie.
Věže jsou pojmenovány
prozaicky Torre Norte, Torre Central a Torre Sur. Nejvyšší
je Torre Sur (2850 m), z našeho pohledu ta levá a nejvzdálenější,
tudíž opticky nejnižší. Jedná se o gigantické žulové monolity s kolmými
hladkými stěnami, rozbrázděnými pouze vertikálními rýhami způsobenými dešťovým
ronem. Zajímalo by mě, jak skála vypadá zblízka, jaké jsou možnosti přirozeného
jištění při lezení, ale asi to nebude velká sláva. Pod strmým suťovým kuželem
pod věžemi, částečně překrytým malým ledovcem, je jezírko, od jehož šedozelené
hladiny je to k vrcholům cca jeden kilometr.
Po třičtvrtěhodině, kdy už
jsme zdokumentovali věže snad ze všech místně omezených pozic, nakrmili
postarší Švýcarku (sama si řekla o chléb, chuděra chudá) a překřtili ji na Zombie,
se vydáváme zpět. Protilehlá strana údolí má zcela odlišný charakter. Holé
kopce jsou tvořeny vrstevnatými šedočernými břidlicemi a na jejich svazích jsou
vypreparované světlé intruzívní žíly, které z dálky vypadají jako dlouhé
zdi. U potůčku bereme vodu, žízeň byla hrozná. V chilském campu si dáváme
dohromady tři plechovky piva, abychom zapili tu nádheru a kliku, jakou jsme
měli s počasím.
K večeři vaříme kolena s krutým masem a pro větší pohodlí jsme si přenesli stůl s lavicemi blíže ke stanům. Mezitím nás baba výběrčí zkásla dohromady o 21 000 CLP za camp, což dělá 7 USD na osobu, jak jsem se správně dočetl na internetu. Ale camp je pěkný, s dobrým hygienickým zázemím, tak proč ne! Pijeme gato negro a je nám dobře. Vedle nás táboří argentinský pár, který s námi jel už busem z Ushuaii, ti se úspěšně vyhnuli placení svou účelovou nepřítomností. Před spaním se jdu ještě osprchovat, teče horká voda, je to úžasné. Jediné, co tu chybí, je mobilní signál, který však nebyl ani v Pto. Natales.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 ] Další >
