Autor: Tom Charvát [2007-02-09]
Vstáváme v sedm, je stále pěkně, i když mraků oproti včerejšku přibylo a začalo trochu foukat. Naším dnešním cílem je Campamento Italiano ve Valle del Francés, podle mapky cca 7 hodin chůze. Ještě se stavuji v hotelu, abych zjistil cenové relace pro případné ubytování. Dostávám prospekt, ceny jsou lidové – za nocleh na matraci 38 USD, za pokojík 200-300 USD na noc.
Cesta vede kolem jezera Nordenskjöld,
obdivuhodné je ponechávání původních názvů zřejmě ještě z dob objevování.
V ostrém slunci je barva jezera mléčně zelená, rychle letící mraky hážou
po hladině temné stíny. Na slunci je vedro, na vyvýšených místech nás ochlazuje
vítr. Stezka se spektakulárními výhledy na hory a jezero se klikatí nahoru a
dolů, vypadá tak trochu jako tatranská maggisrala, jen lidí po ní chodí trochu
méně. Porost je tvořen trávou, keři se zajímavými vínově červenými květy,
borůvkami calafate a keříky s bílými a červenofialovými bobulemi,
které nazýváme brusinkami a přes odpor lékařky výpravy je požíváme. Mají mdlou
jahodovomalinovou příchuť, která po chvíli v ústech malinko zhořkne. Pokud
do zítřka přežijeme, bude to příjemné zpestření jídelníčku. Místy kvetou krásné
zelené orchideje 
a ostře žlutý střevíčník pantoflíček, kterému místní říkají zapatitos
de la Virgen María – střevíčky Panny Marie.
Předcházíme Zombie – z dálky už se smála i zblízka se pak smála a bezostyšně si řekla o jednu moji hůlku. Babě je alespoň sedmdesát, ale šlape jí to dobře. Po celé trase se pak potkáváme, ona jde pomaleji, ale pořád, zatímco my sice jdeme rychle, ale každou chvíli stavíme a fotíme.
Když jsme asi
v polovině jezera, zjevují se nám Cuernos del Paine, což jsou po Torres
další kopce naprosto typické pro tuto oblast. Cuerno Principal (2600 m)
a Cuerno Norte (2400 m) vypadají jako bílé rohy s černými
špičkami, to když se bílá žula protlačovala skrz černé břidlice, tak jí na
špičkách zůstala jejich rezidua. Vypadá to hodně zajímavě.
Asi v jednu přicházíme
na Refugio Cuernos, chatu přímo pod Rohy. Obědváme importovaný salám a
sýr, v hospodě si dáváme drahé pivo. Přes četné jedovaté poznámky kamarádů
na téma “Zombie a má hůlka” tady inkriminovanou babu odchytávám a beru
si co mi náleží. Dává, ale nerada (tedy zaplaťpánbůh jen tu hůl), zkouší, zda
bych jí ji nenechal. Nad námi rychle plují bílé mraky roztodivných mraků, jeden
vypadá jako UFO, průvodce tedy nekecá, že v Patagonii je sledován jejich
nejčetnější výskyt.
Odtud jsou to dlouhé dvě hodiny na Campamento Italiano. Vedro je hrozné, ideální by byly šortky a triko s krátkým rukávem, ne naše dlouhé silné kalhoty, u kterých musím mít rozepnuté postranní zipy, aby náhodou nebyla vejce natvrdo. Stezka se v jednom místě přibližuje až ke břehu jezera, na oblázkové pláži chvíli odpočíváme a omýváme se ledovou vodou. Na otevřených úsecích už je hodně větrno, jak má v Patagonii správně být.
Na místě jsme asi ve čtyři,
camp je situován v lese na břehu Río del Francés, takže je docela
dobře chráněný před větrem. Stanů je tu dost, uprostřed je plechová bouda
s nevábnými, nicméně splachovacími hajzlíky. Odkudsi je sem přivedena
trubka s vodou, kterou používáme na vaření a poté i pijeme (Američan by si
v ní ani neopláchl ruce). Kousek výš je chata guardaparques, cedule
hlásá, že nocleh stojí 2500 CLP, ale nikdo nevybírá ani neplatí. Řeka je po
intenzivním slunečním svitu pěkně rozvodněná táním ledovců na okolních horách.
Přes ni vede lanový most (pouze pro dvě osoby), ze kterého jsou dobré výhledy
na Cuernos nad levým břehem a Cerro Paine Grande nad břehem pravým.
Cerro Paine Grande s nejvyšším vrcholem Cumbre Principal (3050
m) pokrývá z jihozápadní strany Glaciar Francés, na kterém co
chvíli s hlukem padají laviny, jednu větší se mi daří zaznamenat kamerou,
vypadá jako mohutný bílý vodopád s několika stupni.
Společně s Cahlíky vaříme brkaši s tuňákem, je to nebývale chutná krmě! Ještě trošku kořalky do volátka a jde se spát.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 ] Další >
