Autor: Tom Charvát [2007-02-09]
Ve dvě ráno dělali na baráku nějací mlaďoši hrozný bordel, dupali, řvali a štvali staroše, kteří tu dělali bordel před pěti dny. Těšil jsme se, jak jim to ráno oplatíme, jenže mlaďoši to tušili, sbalili se a vypadli chvíli předtím, než jsme vstali.
Snažím se již od včerejška vyřešit obtížný fyzikální úkol – sbalit teoreticky konstantní, nicméně stále se zvětšující sakypaky do báglu, jehož objem je rovněž neměnný. V zoufalství snídám gato negro s borůvkovým jogurtem, pak dusám a dusám, až je sbaleno. Průjem dostávám až těsně před odjezdem.
Autobus společnosti Cootra odjíždí jen tři bloky od Brlohu, ale dorvat tam ty bágly je téměř nad lidské síly. Jestli to tak bude pokračovat, letadlo nás do Evropy neunese. Počasí se po přechodu fronty opět umoudřilo. Autobus odjíždí v 8:45 a za malou chvíli jsme na hranicích. Tady bych rád zmínil, že jeden z mých plánů jak ušetřit čas předpokládal jet od Laguna Amarga pouze do osady Cerro Castillo (zhruba na poloviční cestě do Pto. Natales) a tam počkat na večerní autobus z Pto. Natales do El Calafate. Vyžadovalo to pouze obstarání lístků dopředu, protože podle zkušeností cestovatelů autobusy v Cerro Castillo, byť poloprázdné, odmítaly přistupující, kteří lístky dopředu neměli. No a na včasné rezervaci můj plán ztroskotal, nezbyl na ni čas.
Na přechodu je normální fronta, ale ani Chilané v Cerro Castillo ani Argentinci v Cancha Carrera moc nebuzerují s jídlem, včas jsme sežrali zbytek českého salámu, který už byl těsně před smrtí.
V pampoidní krajině kvetou koberce kopretin, zdálky to vypadá jako sníh. Río Turbio je hornické městečko a uhelná ložiska jsou asi jediným důvodem, proč se tady lidé usadili. Pak usínám a budím se uprostřed nekonečné pampy nebo spíše polopouště. V dálce před námi je vidět zasněžený andský hřeben, z něhož vyčnívá Fitz Roy. Cesta až na malý kus byla dosud zpevněná, je to legendární Ruta Cuarenta (R 40), která vede jižní Patagonií po argentinské straně souběžně s chilskou hranicí. Až bude celá zpevněná, bude to znamenat konec cestovatelské romantiky.
V závěru cesty sjíždíme s kopců k ohromnému Lago Argentino a asi v jednu jsme v borůvkovém městě El Calafate. V informacích na terminálu sháníme nocleh, jak jinak než levný. Problém je v tom, že hospedajes jsou hodně obsazené a ceny nejsou nízké. Až na konci města je volná cabaña Isla Solitaria (stejně se jmenuje ostrov v Lago Argenino) za 250 ARS pro všechny za jednu noc, což je asi 14 USD na hlavu. Jdeme k ní v odpoledním žáru s těmi strašnými bágly kolem jezera téměř půl hodiny. Cabaña nad břehem jezera je však pěkná.
Po ubytování se vracíme už nalehko do města, nejdříve si u místních cestovek ověřujeme ceny za návštěvu ledovce Perito Moreno. Poté co zjišťujeme vydřidušské ceny zahrnující průvodce, polední menu, drinky atd., vracíme se na autobusový terminál a kupujeme k ledovci prosté jízdenky tam a zpět za 60 a navíc se zaopatřujeme jízdenkami na pozítří do El Chalténu za 50 ARS.
Procházíme se po městě, které je docela hezké, až na spousty toulavých psů. Ulicím dominují topoly, město působí trochu jako oáza uprostřed pouště. Hlavní ulici vévodí krámky s píčovinami, což je v souladu s množstvím turistů. Procházíme suvenýrovou vesničkou, kde mužskou část výpravy nejvíce oslovují nádherná sombrera z hověziny v ceně do 20 USD. Zatím odoláváme, cesta před námi je ještě daleká.
Hlásí se již dlouho
v nás dřímající biftekový hlad. Vybíráme hospodu podle vystavených
jídelníčků až končíme před místní vyhlášenou biftekárnou na hlavní třídě, kde
otevírají v sedm. 
Už se před ní tvoří menší fronta. Po otevření dveří se
vrháme ke stolu a neomylně objednáváme bife de chorizo (18), já jediný
si z neznámého hnutí mysli dávám o dvě pesa dražší bife de lomo. Za
přílohu volíme zeleninové saláty, žádné hranolky. A samozřejmě pivo Quilmes
z litrových lahví. Bifteky jsou opravdu to nejlepší, co jsme
v Argentině jedli, jsou správných pět čísel tlusté a šťavnaté. Ten můj je
lepší v tom, že nemá žádnou blánu kolem, jen čisté měkoučké masíčko.
Hospoda je velká, asi šest číšníků v bílém blůzu se opravdu snaží, nicméně po osmé se již venku tvoří fronta. Hojně se konzumuje skopové na grilu, taková ohromná hromada masa na talíři, typický vegetariánův masový hrob. Jedinou vadou na kráse té žranice je destrukce mé zubní náhražky, které se při hryzání exotické krmě ulomil jeden z drátků a ta mrcha se náhle během konzumace ocitla v beztížném stavu mé ústní dutiny. Její další používání bylo od té doby spjato s určitými komplikacemi.
Vracíme se domů kolem jezera, ve večerním slunci jsou krásně nasvícené ostrovy a břehy se spoustou vodních ptáků a pasoucích se koní.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 ] Další >
