Autor: Tom Charvát [2007-02-09]
Po snídani makáme do města na autobus, který odjíždí v devět z terminálu. Asfaltová silnice vede k západu kolem Lago Argentino, je téměř jasno, na severozápadě se za jezerem tyčí zasněžené vrcholky And s dominantním Fitz Royem. K ledovci je to asi 85 km, posledních 30 je po nezpevněné silnici, ale intenzivně pracují na jejím dokončení. Jedeme po jižním břehu poloostrova Magellanes až k jeho západnímu okraji. Poloostrov je ze tří stran obklopen rameny Argentinského jezera a k jeho nejzápadnějšímu břehu se tulí ledovec Perito Moreno. Ten je tak jediným splazem mohutného kontinentálního ledovce Campo de Hielo Patagónico Sur, ke kterému je přístup po pevnině. Čela ostatních mnohem větších splazů, např. Glaciar Upsala či Glaciar Viedma, jsou dosažitelná pouze lodí po jezerech Argentino a Viedma (mapa).
Na konci silnice je obrovské parkoviště opatřené mj. chemickými hajzlíky. Platíme vstupné 30 ARS do PN Los Glaciares. Od parkoviště vycházejí turistické chodníky s vyhlídkami na ledovec, všechny jsou opatřeny zábradlím, přičemž dolů k ledovci se nesmí od té doby, kdy jedno z níže popsaných kataklysmat zahubilo před mnoha léty asi třicet turistů.
Vlastní ledovec je něco
těžko představitelného, od pohraničních hor na obzoru se táhne ke svému čelu
zhruba 14 km a postupuje rychlostí několika metrů denně. Jeho čelo vysoké
50-55 m (tedy asi jako Petřínská rozhledna) se částečně opírá o
poloostrov, ucpává přirozený odtok vody z jižní do severní části jezera a
průměrně jednou za 14 let dochází k fantastickému kataklysmatu, kdy voda
nadržená v zátoce Brazo Rico prorve ledovou bariéru za úžasných
zvukových a vizuálních efektů. 
Naposledy se tak stalo před dvěma lety.
Z čela ledovce se
v dopoledním ostrém slunci uvolňují ledové bloky o velikosti paneláků a
s obrovským hřmotem padají do vod jezera. Na to samozřejmě číhají stovky
objektivů tisícovek turistů. Pochopitelně nejlepší záběry sklízejí kamery a
myslím si, že pár dobrých klipů se mi podařilo. Ledovec poskytuje neuvěřitelnou
škálu barev od bílé po sytě modrou. Dostávám se do tranzu, podobně jako u Iguazú,
takže mě doma čeká velké stříhání. 
Na slunci je vedro, ale v okamžiku, kdy
to zavane od ledu, je zima.
V poledne nás odváží náš autobus dolů ke Canal de los Témpranos, odkud se pro zájemce koná asi hodinová vyjížďka lodí k ledovci. Stojí to 38 ARS, což se části naší výpravy zdá příliš a tak zůstává na břehu. Už jsme pochopili, že výlety lodičkami v Patagonii jsou výrazně dražší než ostatní druhy přepravy.
Plavba kolem čela ledovce nemá chybu, modrá obloha a ostré slunce činí své, rovněž na našich již několikrát spálených ksichtech. Teprve pod čelem ledovce je vidět ta ohromná výška ledové stěny. Daří se mi nafilmovat odloupnutí obrovského seraku v celé výšce stěny, který mizí pod hladinou a dává vznik asi desetimetrové vlně, která nutí našeho kapitána urychleně prchnout z jejího dosahu. Nebezpečné pro plavbu jsou rovněž četné kry nejrůznějších tvarů a velikosti bloudící po jezeře.
Po přistání nás zdarma odváží minibus na horní parkoviště a ve čtyři odjíždíme zpět do El Calafate. Od rána se prakticky úplně vyjasnilo a cesta kolem Brazo Rico skýtá neopakovatelné pohledy na jižní čelo ledovce.
Ve městě jdou naše první kroky opět do směnárny a po nákupu jdeme na večeři do včera prověřené hospody. Měli jsme zálusk na jehněčí, ale nemají, tak si dáváme nejdražší jídlo (že bych všechny ty dolary prožral?) – skopové na žampiónech za 24 ARS, k tomu tomatový salát a pivo.
Vracíme se domů, je úplně jasno a pouliční teploměr ukazuje 25 0C. Čeká nás zase balení, které si ulehčujeme konzumací krabicového vína Arca de Noe (kupodivu docela dobré) a ginu. Nerad peru triko a ponožky, ale nechci být vyobcován ze společnosti.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 ] Další >
