Autor: Tom Charvát [2007-02-09]
Vstáváme v 5:30, snídám jen symbolicky, žaludek se mi obvykle probouzí až daleko později. Cestu na terminál v chůzi prospím. Náš autobus společnosti Caltur odjíždí v 7:45, sedíme vpředu, takže nápis nad řidičem zakazující zouvání bot máme přímo před očima. Vzpomínám, jak kdysi někde v Peru řidič autobusu znenadání zastavil, došel k našemu spolku a zlým hlasem nám přikázal okamžitě si obout pohorky. No, něco na tom asi bude. Ruta Cuarenta je zpevněná jen kousek za město, dál pokračuje prašná klasika, ale vedle je už položeno těleso nové silnice. Řekl bych že jsme jedni z posledních cestovatelů po staré dobré R 40.
Uprostřed polopouště mezi jezery Argentino a Viedma stavíme u estancie s bufetem, mají tu agregát, cisternu a malou zcela apatickou lamičku, zřejmě obětovanou k smrti ufocením. Jezera spojuje široká vodnatá řeka, což je v kontrastu s jinak totálně vyschlou krajinou. Kolem jezera Viedma už jedeme po novém asfaltu a z roviny před námi začíná vystupovat masiv Fitz Roy a Cerro Torre. Je téměř jasno, fotíme a filmujeme za jízdy, po chvíli to řidič nevydrží a na pár minut nám zastaví. Malinko to připomíná pohled na Vysoké Tatry od jihu, ale tyto kopečky jsou o pár set metrů vyšší.
Asi v jednu jsme
v El Chalténu, hned na okraji městečka povinně stavíme u
turistických informací, kde jsme podrobeni dvojjazyčné přednášce o národním
parku a jak se v něm chovat. Dostáváme velmi schématickou mapku, kupodivu
se za vstup do parku nic neplatí. A krajině stále vévodí ty nádherné
kopce. Autobus nás poté veze do centra a vysazuje před kanceláří Caltur.
El Chaltén je osada, která vznikla výhradně z turistického ruchu. Tvoří ji obvyklá síť pravoúhlých prašných ulic mezi přízemními dřevěnými baráčky, ve kterých jsou převážně penziony, hospody, krámky a cestovní kanceláře. Za palčivého poledního slunce vykládáme bágly na trávník a začínáme řešit současné základní dva problémy – kam s depozitem během treku do hor a jak se odtud dostat dál do Chile.
V nejnovějším vydání LP jsem objevil zmínku o možném přesunu kombinovanými dopravními prostředky právě z El Chalténu do chilské Villa O´Higgins. A na pěkných webových stránkách obou těchto slušně řečeno “děr světa” jsem se dočetl podrobný itinerář skutečně nekonformního přechodu zelené hranice mezi oběma zeměmi. Dvoudenní cesta zahrnuje jízdu najatým autem z El Chalténu k Lago Desierto, malou lodí přes jezero, pak asi 25 km pěšky k již chilskému Lago O´Higgins a přes ně další lodí do Villa O´Higgins na jižním konci Pinochetovy Carretera Longitudal Austral (mapa a mapa). Cestovatelé si tak ušetří několik set kilometrů dlouhou a hlavně nudnou cestu autobusem přes vyprahlé argentinské pampy do městečka Perito Moreno, odkud vede silnice do chilského Chile Chico na břehu jezera General Carrera, které již leží na Carretera Austral.
Stojím nekonečnou frontu u informací cestovky, se kterou jsme přijeli. Usměvavý a naprosto blbý hoch nemá vůbec tušení, že by se odtud dalo přejet do Chile a depozit si v kanceláři nechat nemůžeme. Nechávám tedy kamarády přebalovat bágly, Věrka se ujala shánění možnosti uložení depozitu a já s Alešem se vydáváme na výzvědy. Různým doptáváním se dostáváme až k cestovce, kde je rovněž usměvavá slečna, ale na rozdíl od toho blba ví o co kráčí. Chtěli bychom odjet z El Chalténu po návratu z treku v pondělí odpoledne nebo v úterý ráno. Slečna nám slibuje, že do té doby nám zjistí vše potřebné. Navíc nám radí, že depozit nám určitě nechají v hostelu Rancho Grande. Ještě kupujeme čerstvý chleba a vracíme se k báglům.
Přebalujeme velmi razantně. Věrka mezitím zařídila, že nám depozit nechají ve vedlejším penzionu. Jenže v okamžiku, kdy se v recepci zjevují naše omšelé zevnějšky s neforemnými špinavými pytlovaky, rázem je po ochotě a jsme vykázáni s jednoduchým zdůvodnění, že u nich nejsme ubytovaní. Takže se jdu zeptat do blízkého Rancha, kde za 4 ARS za pytlovak a noc není problém. Rovnou chci zamluvit nocleh z pondělka na úterý (nedělám si iluze, že bychom do Chile odjeli už v pondělí), ale mají poslední tři místa, která chtějí rovnou zaplatit. Takže platím dohromady 75 ARS, někdo holt bude muset spát jinde. Rancho je patrová dřevěná novostavba v americkém stylu, s barem a internetem (satelitním a dost pomalým), narvaná mlaďochy z celého světa.
Na trek vyrážíme asi v půl třetí za dusného vedra, poprvé jen v kraťasech a triku. Cesta se z městečka prudce zvedá přes pastviny a nothofágové lesíky, leje z nás pot a hrozně žerou hovada – první zlobivý hmyz, se kterým se v Patagonii setkáváme. V obou směrech chodí dost lidí. Náš dnešní cíl je camp u Laguny Torre pod Cerro Torre (mapa). Po půldruhé hodině chůze a asi stovce zavražděných hovad přicházíme na Mirador Torre, odkud je vyhlídka na zmíněný kopec. Máme jej v odpoledním slunci před sebou proti modré obloze, jako vystřižený z kalendáře.
Na křižovatce s cestou k Fitz Royi potkáváme dva horolezce z Náchoda. Prý jsou tu už tři týdny a dnes poprvé prý je Cerro Torre takto vidět – zase máme kliku! Chtějí zdolat Monte Fitz Roy, už dvakrát se o to pokoušeli a pokaždé je vyhnal vítr a sníh, jednou jim dokonce lavina pohřbila vercajk, který pak dva dny vyhrabávali. Zítra to chtějí naposledy zkusit, už jim zbývají jen tři dny.
Po další hodině chůze údolím
Río Fitz Roy přicházíme do neplaceného campu De Agostini. Stany
jsou postaveny v lese, což je příjemné když fouká. Stavíme stany, vaříme
polévku a pak jdeme k jezeru, odkud jsou nejhezčí výhledy na Cerro
Torre. Ona je ještě jedna vyhlídka výše nad jezerem (Mirador Maestri),
ale vzhledem k pokročilé hodině se tam už nechceme škrábat, nehledě na to,
že by pak kopec byl přímo proti slunci. Uvidíme zítra, jestli uvidíme. Každopádně
je to nádhera, kamerou si přitahuji ledové čepičky na Věži (3128 m) a okolních
věžičkách (Egger 2900 m, Stanhardt 2800 m a Bifida 2394 m)
a marně si snažím představit, jak by se to asi lezlo.
Skalní jehly Cerro Torre
a Cerro Fitz Roy (3375 m) patří k největším horolezeckým práskům na
světě. Jsou tvořené leukokratní žulou obdobně jako Torres del Paine,
Nejde zde tak o technickou obtížnost výstupu, jako spíš o štěstí na počasí.
Větry, které zde běžně dosahují rychlosti 200 km za hodinu, a extrémní teplotní
výkyvy dovedou z výstupu učinit hotové peklo. Z obou kopců je Cerro
Torre obtížnější v tom, že po překonání kolmé hladké stěny čeká lezce
vrcholová ledová čepice, které je převislá. A problém tkví v tom, že led
je měkký a porézní díky vlhkým pacifickým větrům, takže ledovcové jistící
pomůcky v něm velmi špatně drží.
Cerro Torre byla prokazatelně zdolána poprvé až v roce 1974 italskou výpravou vedenou Ferrarim. Prokazatelně proto, že v roce 1959 se o výstup pokoušel kontroverzní Ital Maestri s Rakušanem Eggerem. Egger zahynul v lavině při sestupu, Maestri se zachránil, ale nepodal přesvědčivý důkaz o tom, že skutečně byli na vrcholu. Maestri se sem tedy vrátil v roce 1970, zdolal skalní stěnu za cenu toho, že skálu otloukl nýty, na vrtání děr s sebou rval nahoru pneumatickou vrtačku s kompresorem, který dodnes visí ve stěně. Sklidil za to značné opovržení celé horolezecké obce. Nepřekonal však ledový převis pod vrcholem, takže mu byl prvovýstup opět odepřen.
Uprostřed campu mě uchvátila horolezecká chýše stlučená z nejrůznějšího materiálu, uvnitř kamínka, rozličný horolezecký matroš, barely, zanechané konzervy a jiné potraviny a nádherný smrad.
K večeři vaříme místní rýži s importovaným krutým masem a houbovou omáčkou, je to mňamka. Voda se bere z řeky, je označená jako pitná a proto je také zakázáno konat potřebu blíže než třicet kroků od břehu. Chudáci Američané, zase se nenapijí, ale třeba mají s sebou vodu instantní. My pro sichr dezinfikujeme kořalkou, ale je jí málo.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 ] Další >
