Autor: Tom Charvát [2007-02-09]
Už v noci začalo poprchávat a foukat, ráno už regulérně prší a dost se ochladilo. Věž někdo přes noc ukradl, stejně tak všechny okolní hory, zůstala jen šedivá mlha nad údolím. Aspoň vidíme, jaké to tady obvykle bývá. Balíme mokré stany a vyrážíme k Monte Fitz Roy. Vracíme se širokým údolím ke křižovatce cest a odbočujeme k severu přes strmý zalesněný hřeben. Přestalo pršet, občas vykoukne sluníčko, ale hory jsou stále v mlze.
Prales je krásný, pabuky
jsou obrostlé dlouhými chomáči lišejníků, mezi popadanými suchými stromy svítí
trsy žlutých střevíčníků a kopretin, akorát že hrozně kašlu a blbě se mi dýchá
– zatracené astma! Na kopci je plató se dvěma jezery – Laguna Madre a Laguna
Hija, cesta vede kolem nich křovinami ñire, fouká a je
chladno. Vlevo se v údolí mezi horami objevuje masiv Fitz Roye
s vrcholy stále v mracích, ale situace se lepší. Během pochodu máme
stále vlevo hleď a sledujeme, jak mraky řídnou a odcházejí, jen na nejvyšším
vrcholu se stále drží. V místě nejlepšího výhledu dokonce půl hodiny
čekáme, ale marně, to je jak s “vlajkou” Matterhornu.
Přicházíme do campu Poincenot, opět se volně táboří v lese, jsou zde dokonce dvě latríny a stan tu mají i guardaparques. Voda se bere rovněž z řeky a je výrazně čistší než ta včerejší, která obsahovala jemný šedý sediment, jak to u ledovcových toků bývá. Nejdříve stavíme stany aby uschly a po malém občerstvení vyrážíme do hory k Laguna de Los Tres. Překonáváme několik bystřin, míjíme horolezecký camp, kam normální smrtelníci nemají přístup, vystupujeme nad pásmo lesů a klikatou stezkou se šplháme po strmém suťovisku vzhůru. Opět se vyčasilo, na slunci je vedro, ale nepříjemně fičí.
Po třičtvrtěhodině zdoláváme vrchol mohutného skalního prahu, nebo spíše čelní morény bývalého ledovce. Před námi se v obrovském ledovcovém karu krásně zelená jezero a nad ním na se pozadí polojasné oblohy tyčí panorama vrcholů Fitz Roye. Jsme malinko rozmrzeni, že není zcela jasno, i to slunce by bylo potřeba šoupnout trochu zpět aby kopce lépe nasvěcovalo, ale zaplať pánbůh zato, už jsme asi pěkně zpovykaní počasím, které nám doposud přálo. Sestupujeme k jezeru až k místu, kde voda přepadá nějakých dvě stě metrů do dalšího tyrkysově zeleného jezera Sucia. Nad ním, pod kolmými stěnami věží Poincenot (3002 m), Rafael (2482 m) a Saint Exupery (2558 m), visí mohutný Glaciar Río Blanco. Ledovec lemuje východní stranu celého masivu, nad Lagunou de Los Tres je na něm zřetelně vyšlápnutá stopa nástupu ke stěně, vidíme i několik postaviček, jak se odtud vracejí. I když se kopce zdají jako na dlani, ve skutečnosti je to k nim ještě hezkých pár kilometrů.
Začíná být vlezlá zima, tak ještě společné foto a spouštíme se do campu, proti nám stále proudí turisté. Dole jsme za půl hodiny a pouštíme se do vaření. Napřed polévka a pak hrášková brkaše, která je tak zelená, že to vidím i já se svým invalidním barvocitem. Do toho vrážíme místní lanšmít, jehož barva ke kaši ladí. Zatuchlá chuť masa dokresluje typické vojenské žrádlo. Ale zapláclo nás to. Zima graduje, přichází na řadu i moje útočná zmijovka. Dopíjíme zbytek kořalky.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 ] Další >
