Autor: Tom Charvát [2007-02-09]
V noci kupodivu zima
nebyla. Je nádherné slunečné ráno, obloha zcela vymetená. A nad námi září
skvěle nasvícený Fitz Roy, přesně jak jej známe z kalendářů.
Snídáme, balíme a odcházíme do El Chalténu. Ale přesun je hodně pomalý,
protože se každou chvíli otáčíme, přičemž objevujeme stále nové kýčovité
záběry. Na slunci je opět vedro, v otevřené krajině však studeně fouká.
Doširoka vyšlapaná cesta svědčí o masové návštěvnosti oblasti. Vede
nothofágovým lesem s kouzelnými loučkami přes četné potůčky, které jsou
živeny ledovci z nedalekých hor. Jako všude v Patagonii je i tady
mnoho suchých doběla vypreparovaných stromů, dosud stojících nebo již padlých.
V campu cedule inzerovala do městečka tři hodiny, s četnými zastávkami včetně té polední jdeme hodiny čtyři. Proti nám táhnou davy turistů, které vylákalo krásné počasí. V závěru vede cesta nad širokým údolím Río de las Vueltas, z výšky jsou dobře vidět četné meandry, které zřejmě daly řece název. Zítra bychom měli jet proti jejímu proudu k jezeru Desierto.
V El Chalténu jsme ve dvě. Jdeme rovnou do Rancha, dohodli jsme se, že tam budu spát s Musilovými. Spíme na čtyřlůžkáči (2 palandy) s nějakou Argentinkou, které do našeho příchodu chuděra spala. Dopředu je mi jí líto. Celá naše výprava má v mrňavém pokojíku bágly, všichni se tady převlékáme a už jen těch šestero zutých pohorek dělá z cimry tvrdou konkurenci nacistické plynové komoře. A okno nejde otevřít, zřejmě záměrně, protože jsme v přízemí. Prcháme z té hrůzy do dvorany hostelu na pivo. Postupně se sprchujeme v ucházejících sprchách.
Když už jsme vymydlení a převlečení do relativně čistších oděvů, jdeme do ulic na nákup a přeptat se do cestovky, jak to vypadá s naší další cestou. Potkáváme ty dva české horolezce, kteří opět zavěsili pytel kvůli větru a dešti, ve středu odlétají, je mi jich líto. Spí v campu na okraji města, večer se k nim přidruží Cahlíci se Zbyňákem.
Slečna v cestovce nás odkazuje na slečnu Silvinu ze společnosti MérMez, která však prý bude k zastižení až v pět. Takže děláme velký nákup, kterému dominuje litrovka podezřelé whisky místní provenience. No a též jsem nucen zakoupit si nový hrníček, protože můj starý milovaný jsem já debil zapomněl v El Calafate. Před 21 lety jsem jej našel v Julkách vyhozený za chatou Zavetiště pod Špičko a od té doby byl mým nerozlučným společníkem na všech cestách. A teď, otlučený a zašlý, zřejmě skončil již definitivně na smetišti. Můj nový plecháček je modře smaltovaný a přeji mu, aby se mnou vydržel aspoň tak dlouho jako jeho předchůdce.
Jdeme na večeři do údajně vyhlášené restaurace Mi Viejo. Masíčka jsou zhruba o 2 ARS dražší než jinde, dávám si tradičně bife de lomo, ostatní se nadchli pro skopové. Pak dostávám tři nedopečené flaksovité kousky a jsem nanejvýše rozhořčen. Půlku nedojídám, stěžuji si, ale je mi to houby platné – to se se mnou ta Argentina blbě rozloučila, ještě že už odjíždíme! Kamarádi jsou s ovečkou naopak spokojeni, to je nespravedlivé!
V cestovce MérMez se rychle domlouváme, funguje to jak jsem se dočetl na internetu, i ceny odpovídají. Za minibus k Lago del Desierto a za loď přes jezero platíme každý 35+60 ARS, přijedou pro nás k Ranchu v devět ráno. Ta logistika je opravdu perfektní! Slečna Silvina ještě přes vysílačku telefonuje do Villa O´Higgins (“viša ochigins”) jistému Hansovi (“chans”) Silva v Chile, kdy jede loď přes Lago O´Higgins. Nemá to chybu, protože loď jede právě tak jak potřebujeme – ve středu ráno.
Poté se vracíme na hostel, Cahlící se Zbyňákem odcházejí do campu. Já jsem v pořadníku na internet, který je přes satelit hrozně pomalý a drahý (12 ARS na hodinu), fungují jim jen tři mašiny. Sedím s těmi dvěma Čechy u piva, konečně se dostávám na řadu, píšu všem a teprve silná potřeba na záchod mě vyhání od monitoru.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 ] Další >
