Autor: Tom Charvát [2007-02-09]
Už po sedmé hodině nás budí kamarádi přišedší z campu, Argentinka nereaguje, nejspíš z toho puchu pošla. Mám naštěstí už předbaleno, tak to dnes není taková krize jako obvykle.
V 8:30 přijíždí minibus MerMez, bágly jdou v pytlích na střechu, prší a silně fouká. S mírnou obavou sleduji řidiče, jak ledabyle poutá naše zavazadla na zahrádku, domlouváme si službu u zadního okénka na kontrolu ztracené bagáže. Nejedeme sami, auto je plné, povídám si s příjemnou zrzkou sedící vedle mě. Ostatní cestující jedou pouze k jezeru, odkud se dají podnikat pěší túry.
Trasa, na kterou se vydáváme, je průchozí (schválně neříkám průjezdná) i pro cyklisty, nejproblematičtější je prý hraniční úsek mezi jezery. Však také z auta vidíme cyklistu s kolem obaleným vaky, jak v hustém dešti šlape po nezpevněné cestě – nezávidíme mu, i když silnička v nivě Río de las Vueltas je dosela slušná a vede po rovině. Vzdálenost z El Chalténu k jezeru je 37 km. Kolem cesty je řada estancií s tábořišti se sporadickým výskytem promoklých stanů. Zpočátku široké údolí se posléze zužuje téměř na kaňon, projíždíme nothofágovými lesy, ze kterých tu a tam problesknou vodopády na četných přítocích řeky, je to náramně malebné.
Za hodinu jsme u jezera, vidíme molo a malou motorovou loď. Kromě nás čekají na převoz i dva motocykly s německo-anglickou posádkou, to jsem zvědav, zda popisovanou trasu projedou, abych se přiznal, dost by mě to naprdlo! Za trvalého deště se naloďujeme, prostor pro cestující je naštěstí krytý, na záď se vejde jen jedna motorka, druhá pojede při další otočce.
Jezero severojižní orientace je evidentně tektonického původu, o čemž svědčí i jeho rozměry – délka 12 km, šířka až 2 km a hloubka maximálně 240 m. Kolem jsou vysoké hory se sněhem a ledovcovými splazy, které stékají z největšího kontinentálního ledovce jižní polokoule mimo Antarktidu – Campo de Hielo Patagónico Sur. Vrcholy jsou bohužel v šedých cárech mraků, které se plazí po úbočích a stále z nich cedí. Jezero je nádherné, pusté, se strmými břehy bez známek života, možná od toho se odvíjí jeho jméno.
Asi v poledne jsme na Punta Norte, počasí je setrvalé. Uchylujeme se do boudy u přístaviště, která slouží zřejmě jako překladiště, převlékáme se z vlhkého cestovního do navlhlého trekového a požíváme sardinky. Asi 100 metrů od břehu je argentinská celnice, taková varta na konci světa. Okolní hospodářské boudy dosvědčují, že v tomto Bohem zapomenutém kraji přijde vhod jak slepice, tak kozička či ovečka. Přemýšlím, zda se sem chodí za trest či za odměnu, i když někdy bych za to dal nevím co. Celníci jsou nesmírně přátelští, asi jsou vděční za každý kontakt s odlehlým světem. Zapisují si nás pečlivě do knihy a nechávají nás uvnitř, dokud se nevyčasí.
Společně s námi tu čekají čtyři Jihoafričané s argentinskou průvodkyní, kteří přijeli už před námi a směřují též do Candelario Mansilla a dále do Villa O´Higgins. K Michalově velké radosti nám vyčoudili koně, přestože jedou nalehko. Na nás zbyli pouze dva koníčci, kteří nám ponesou zavazadla, i tak za ně zaplatíme 40 doláčů. Měli se dostavit v jednu, koňák však volal vysílačkou na celnici, že přijde až ve tři, no lepší než mañana. Zajímalo by mě, jakým způsobem tady mají propojený telefon s vysílačkami.
Konečně přestává pršet,
brouzdáme se kolem přístaviště. Vysvitlo sluníčko a rázem vše vypadá veselejší.
Z hor se stahují mraky a na druhé straně jezera lze tušit štíty Fitz
Roye. Za dobré viditelnosti, jaká byla například včera ráno, to musí být
super pohled. Znovu přijíždí loď, která přiváží druhou motorku.
Koně s majitelem Ricardem Martinezem a dvěma honáky přicházejí v půl třetí, to už svítí slunce naplno a opět je vedro. Sledujeme, jak nám nakládají bágly, nechtěl bych dopadnout jako pod Aconcaguou, kdy se vak s materiálem prošoupal o mezkův hřbet a způsobil mi díru v košili a kalhotách. Koňák má však šikovný systém – každý bágl obalí dekou a vloží mezi dvě proutěné mřížky (něco jako velké sněžnice), které sváže (podobně jako se při grilování vkládá maso mezi rošty) a pověsí z obou stran na koně. Naši dva koníčci mají svého honáka, takže na jednoho koně přijdou ještě další dva bágly na hřbet a na klisnu si sedne honák. Je mi zvířat líto, je vidět, jak mají boky celé sedřené.
Před třetí vyrážíme po stezce strmě do kopce, je to šest kilometrů do sedla na hranicích. Na lehko jdeme svižně, zima nám v žádném případě není. Uzoučká stezka je hluboko zaříznutá do terénu, každý prudký déšť ji dále prohlubuje. Tady bude zřejmě konečná pro motocykly, naštěstí. Kola se však tudy určitě dají s trochou námahy provést.
Okolní prales je skutečně
netknutý, nádherný, zajímavé je, že padlé stromy na zemi téměř netlejí. Opět se
jedná s naprostou převahou o Nothofagus – pabuk jižní.
V širokém sedle se nachází poměrně velké jezero s nepříliš nápaditým
jménem Lago Largo. Asi po hodině a půl rychlé chůze jsme na hranicích.
Uprostřed hlubokého hvozdu nás vítá velká plechová cedule Bienvenidos en
Chile a když se otočíme, obdobná cedule vítá poutníky směřující do
Argentiny. Chilané jsou ještě o něco lepší – na stožáru vlaje chilská vlajka,
barvy a jejich uspořádání nám připomenou vzdálenou otčinu. Opět začalo drobně
pršet, rázem se ochladilo, ale nálada je skvělá.
Je to neuvěřitelné, ale na chilské straně je až ke hranici buldozerem prorvaná široká cesta. Sice je plná výmolů, ale vojenská technika by se sem jistě dostala. Je tak evidentní, za jakým účelem bylo toto ekologicky zavrženíhodné dílo stvořeno. Jen je otázkou, proti komu by tu armáda chtěla bojovat. Cesta je, zdá se, udržovaná, nejsou přes ni popadané žádné stromy, tudy by už motocykly v pohodě projely. Padlé stromy, včetně těch, které byly pokáceny při výstavbě silnice, jsou odhrnuty ke straně.
Sestupujeme ze sedla, v údolí je přes řeku vybudovaný most, ale půlku ho strhla voda, takže musíme brodit. S botami přes rameno a s použitím hůlek je to pohoda, akorát Věrka je v nepohodě. Voda je ledová, taky má z čeho – po obou stranách údolí se tyčí hory se zaledněnými vrcholy, stále se pohybujeme v těsné blízkosti Campo de Hielo Sur.
Cesta dále vede střídavě
lesem a loukami, už víceméně po rovině. Opět svítí sluníčko, sytě modrou oblohu
osvěžují bílé obláčky, krajina je až euforicky malebná. Idylu dokreslují
nejrůznější květy kolem cesty a k tomu můžeme zobat brusinky a borůvky.
Závěrečný úsek silnice vede serpentinami prudce s kopce. Před námi se mezi
zasněženými horami nasvícenými podvečerním sluncem tyrkysově zelená Lago
O´Higgins (jde o hraniční jezero, jeho argentinská část se jmenuje San
Martín). Do paměti se vrývá další z nezapomenutelných pohledů.
Ve čtvrt na devět jsme u chilské celnice na břehu jezera. Zatímco na argentinské straně byli pouze celníci, zde kromě celníků přebývá ještě nemalá vojenská posádka. Celníci jsou opět nesmírně vlídní, je vidět, že jsme pro ně zpestřením jejich nezáživné práce. Pochopitelně jsme slavnostně zaznamenáni do úřední knihy.
Stěny celnice jsou vyzdobeny fotografiemi, vyhláškami a dalšími úředními nezbytnosti. Zaujalo nás “celnické desatero”, jaký že to má celník správně být. Velká fotografie mladého vojáka-hrdiny zřejmě pochází z dob chilsko-argentinského konfliktu. S dobře váženou mírou ironie celníky upozorňujeme, že obraz prezidenta není po nedávných volbách aktuální, Chilané si tentokrát zvolili prezidentku. Ptám se, kdy tu naposledy byli nějací Češi, nepamatují se.
Od celnice je to ještě asi kilometr kolem jezera k estancii Candelario Mansilla, kam přicházíme asi v devět. Podivné je, že koně s Jihoafričany a našimi bágly ještě nedorazili. Hlavní stavbou estacie je dřevěný přízemní dům, kde jsou i pokojíky k pronajmutí. Vedle domu je ještě pro turisty menší noclehárna, dále chlévy s kozami a ovcemi a stáje pro koně. Kolem baráčků je ovocný sad s jabloněmi, třešněmi a višněmi, které v drsném klimatu ještě nedozrály. Zralé jsou však veliké maliny.
Vítá nás Ricardova maminka,
asi sedmdesátiletá přívětivá paní, která tu se synem žije sama. Vede nás do
prosté kuchyňky a usazuje ke stolu. Má navařené maso s rýží a polévku
s drobením. Je nám jasné, že jídlo je připravené pro Jihoafričany, ale
hlad je hlad – oni nám zase vyfoukli koně, takže se nenecháme příliš pobízet,
mňam mňam. Jídlo nás každého stojí 2000 CLP, což je neuvěřitelná cena
v tomto zapomenutém koutě planety. Jediné, co tu paní nemá, je pivo,
k pití je pouze voda z kohoutku nad dřezem. V okamžiku, kdy je
mísa prázdná, jsou tady Jihoafričané. Ricardo hladově nahlíží do hrnců na
sporáku a maminka už běží do zásobárny pro další maso, asi má průser. Zásobárna
je za barákem, kde mají “jatky”. Vysoko nad zemí visí na trámu několik
polovysušených kýt a hřbetů krav včetně hlavy telátka a několika hovězích kůží.
Z bedýnky přibité na kůlu a uzavřené dvířky s drátěnou síťovinou na
nás jukají dva vyuzení pstruhové – první skutečné sladkovodní ryby, které
vidíme v těchto končinách.
Ricardo nám proti sjednaným 40 USD vydává bágly. Kousek nad baráčkem je velká louka s meteorologickou stanicí, kde si za 1500 stavíme stany s krásným výhledem na jezero. Musilovic asi mají biorytmy, protože si za 3000 pronajímají pokojík. Jihoafričané jdou do noclehárny, možná jim ten pokojík zacházel, holt neměli nám krást koně. Mezi námi, když přijeli na těch sedřených chudácích, vypadali, jakoby projeli Grónskem tam a zase zpátky, jak byli vymrzlí. Takže bychom jim vlastně měli být vděční.
Fouká a je polojasno, mezi mraky prosvítají hvězdy, ale opět nejsme schopni identifikovat Jižní kříž. Popíjíme Cahlíkovic víno a jímá nás silný pocit odlehlosti od celého světa – kam oko dohlédne, na březích jezera nesvítí jediné světélko. Nechápu Ricarda s mámou, jak dovedou snášet tu neuvěřitelnou samotu.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 ] Další >
