Autor: Tom Charvát [2007-02-09]
Skvěle jsem se v peřinkách vyspal. Po snídani se vydáváme do ulic, je zataženo, ale zima není. Osada je dost podobná El Chalténu – pravoúhlá síť uliček se dřevěnými barevně malovanými domky, ale zatímco tam kypěl život, zde chcípl pes. Místní však zřejmě počítají s rozšířením turistického ruchu a věřím, že během několika let se tak stane. Mají pěkné internetové stránky, původně nezpevněné ulice se asfaltují, podél osady se táhne poměrně dlouhá betonová ranvej letiště, původně ryze vojenského určení. Zásadním lákadlem pro turisty však je okolní divoká příroda. Nabízeny jsou vyjížďky na koních a sportovní rybaření (ale na to nalákají tak maximálně jednou). Osada je vybudována v široké zalesněné údolní nivě řeky Mayer a z ní se rovnou zvedají zaledněné vrcholky hor, ze kterých stékají ledovce, jeden splaz je kousek nad osadou.
S místními turistickými pamětihodnostmi to už je horší. Na malém náměstíčku je busta jakéhosi chilského hrdlořeza, neidentifikovali jsme kterého. Stará dřevěná kaplička byla zrestaurována a přeměněna na muzeum prvních osadníků – jako první se tady usadili v roce 1900 angličtí přistěhovalci. V kapličce kázala a o region se významně zasloužil Padre Antonio Ronchi (zemřel 1997), jehož jméno se v této části Chile vyskytuje poměrně frekventovaně. Mezi exponáty muzea patří například stará singrovka, na jaké šily i naše babičky, nebo tranzistorák, ne nepodobný těm ze kterých se za našeho mládí linuly písničky Waldy Matušky. Jinak je na stěnách muzea spousta dobových fotografií, život tu musel být pěkně tvrdý!
K dalším necivilním a víceméně neturistickým objektům patří kasárna, škola a veřejná knihovna s internetem. Skvělé turistické informace inzerované v LP jsme nenašli. Rovněž v osadě není žádná hospoda (jít z kasáren na vycházku je asi pěkná pakárna), ani jiný obchod kromě naší hosteríe.
LP uvádí, že letecká společnost Don Carlos létá denně do Cochrane za 33 USD. Nacházíme dřevěnou boudu – kancelář společnosti, kde je inzerována cena letenky 33 000 CLP (tedy asi 66 USD). Na zdvořilý dotaz nám nepříliš ochotná babice něco nesrozumitelně vysvětluje, ale výsledkem je, že pětimístné letadlo by nás stálo 1200 USD. Nepátrám dále, zda by ten šestý cestoval v zavazadlovém prostoru, protože přemrštěná cena nás zřejmě má hlavně odradit. Na odchodu se baba ještě pokouší udat camionetu (tedy otevřený pick-up), ta by nás přišla na pouhých 300 doláčů, no čím dál tím lepší. Zasmušile odcházíme a situaci vyhrocuje nějaký kluk, který za námi běží a nabízí dvě auta (snad uzavřená), dohromady za 800 doláčů. Vlídně ho po česku posílám do prdele a o zítřejším autobusu je rozhodnuto. Vychcanost místních překonává všechny meze – takhle sem turisty nenalákají!
Vracíme se k pani Mitře potvrdit autobus, kupujeme si pivo a jdeme k Río Mayer na ryby. Vždyť už jsme tři týdny v Patagonii (dle četných turistických pramenů v opravdovém ráji rybářů) a kromě těch uzených v Candelario Mansilla jsme rybičku ještě neviděli, natož chytili. Vydáváme se z vesnice po nezpevněné silnici k severu. Řeka teče na druhé straně široké nivy, mezi ní a námi jsou nejdříve oplocené pastviny s ovcemi a krávami, posléze močálovitý terén s lužním lesem. Radíme se na pile s dřevaři, kteří nám doporučují vrátit se k jihu, odkud jsme včera přijeli. U kasáren, kde vojáci natírají plot letiště, se k nám (nebo ke Zbyňákovi?) přidává pes, který má pravou přední packu přivázanou ke krku, zřejmě ji má zlomenou a takto fixovanou. Nevím, co ty psy k nám tak přitahuje, asi jim musíme krásně smrdět.
Po více než hodinovém pochodu kolem ojedinělých stavení s pasoucími se stádečky býčků a koní přicházíme k novému mostu přes řeku Mayer. Zbyňák s Míšou, naši hlavní pescadores, nahazují do kalného ledovcového toku, ale úspěch je podobný, jako by lovili kupříkladu v míchačce na beton. Pak to ještě zkoušejí na menším přítoku, ovšem se stejným výsledkem. Mezitím se potuluji po břehu, ještě nedávno v tomto místě býval přes řeku přívoz. Svačíme, nudu zpestřuje Míša, kterému se někde ztratila udička, po rozsáhlém pátrání ji nalézá, nicméně stejně mu k ničemu není a zřejmě ani nebude.
Vracíme se do osady, cestou
vidíme vysoko na stromě párek papoušků patagonských. Pasoucí se býčci jsou
vítanou příležitost ke koridě, ale ti blbí bejci zřejmě nic neslyšeli o svých
španělských příbuzných a nedají se vyprovokovat ke chlapské zábavě. A pes stále
hopká o svých třech zdravých končetinách kolem nás. No a u vojáků je odchycen,
přivázán u plotu a packa je mu odvázána – měl ji takhle proto, aby neutekl.
Lezeme do stráně nad osadu na vyhlídku Mirador de Santiago, abychom si
užili opravdu všech místních atrakcí. Počasí se trochu vylepšilo, je polojasno
a teplo.
V místní knihovně se střídáme na internetu, kde je půlhodina zdarma, ale čeká se fronta. Potkáváme se tam s nějakým Němcem, který se anglicky ptá na cestu k ledovci, ale děvče v knihovně neumí jinak než španělsky. Během čekání listujeme v novinách a časopisech, ve kterých mě upoutala masivní reklama na výuku angličtiny, slečnu knihovnici to zřejmě minulo. Internet je hodně pomalý, odpovídám na maily a popisuji naše poslední zážitky.
Na baráku píšu deník, k večeři vaříme gulášovku a brkaši s vepřovým, poté ještě popíjíme gato negro a předbalujeme na zítřejší přesun. Jsme rádi, že tady nemusíme zůstat déle.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 ] Další >
