Autor: Tom Charvát [2007-02-09]
Trpím žaludeční nervozitou, vždyť za chvíli vyjedeme na bájnou Carreteru Austral z jejího nejjižnějšího konce (mapa). Malý autobus společnosti Ñadiz pro cca 20 pasažérů už je přistaven před domem. Odjíždíme chvíli po deváté. Cestou ještě u kasáren nabíráme starého známého majora, který si zřejmě nemůže nechat ujít naši společnost.
Carretera Longitudinal Austral Presidente Augusto Pinochet Ugarte, jak zní kompletní název této megalomanské, nicméně úžasné stavby, spojuje Puerto Montt na severu s Villa O´Higgins na jihu. Její stavba byla zahájena v roce 1981 s počáteční investicí 300 miliónů dolarů. Měří necelých 1300 km a převážná její část má nezpevněný povrch, asfalt je v současnosti položen jen kolem města Coyhaique. Nedokončená je zatím její severní část mezi Puertem Montt a městečkem Chaitén, kde cestu po pevnině přerušují dva trajekty. Pokračování silnice na jih až do přístavu Punta Arenas je rovněž ve hvězdách, protože jí stojí v cestě obrovský Jižní ledovec. Je poněkud paradoxní, že silnice slouží necelým 90 000 obyvatel, z nichž zhruba polovina žije v Coyhaique. Svou roli zde jistě sehrály osobní Pinochetovy ambice a nepřátelské vztahy s Argentinou, přes jejíž území byl do jižních oblastí Chile jediný přístup, pokud pomineme lodní spojení bouřlivými vodami jižního Pacifiku.
Vyjíždíme za drobného deště, vrcholy hor jsou v mracích. Přes inzerovanou špatnou kvalitu nezpevněného povrchu se to nezdá tak strašné. Silnice je uzoučká, dva autobusy by se na většině úseků těžko vyhýbaly, k tomu jsou určena rozšířená místa. Projíždíme pustou neobydlenou krajinou přes rozsáhlé nothofágové lesy a kolem četných jezer. První větší je Lago Cisnes, silnice je vystřílená ve skále nad břehem jezera. Je vidět, že na cestě se stále pracuje, o čemž svědčí nové mosty přes bouřlivé bystřiny. Přiblížili jsme se na dotek k horám, které se vypínají přímo nad námi, identifikuji migmatity a břidlice s vložkami krystalických vápenců. Ze skal padají četné vodopády, leckdy zasahující až do silnice. Kolem cesty kvetou fuchsie a po keřících se pne bílá clematis. Cestáři tady rozhodně nemají jednoduchou práci, každou chvíli vidíme k okrajům odvalené popadané balvany.
Po novém mostě překračujeme Río Tigre, vysoko nad námi visí rozbrázděné ledovce a svahy pod nimi jsou protkané stříbrnými nitkami tisíců stružek a vodopádů. Míjíme rozsáhlá spáleniště, oheň v Patagonii jistě nevzniká jen rukama českých turistů. Flóra je oproti jihu o něco pestřejší, objevily se veliké cykasy a obří listy jakýchsi lopuchů. A další a další jezera propojená divokými řekami, všude rozsáhlé mokřiny, však také stále prší. Potkáváme několik cyklistů s nabalenými koly, nezávidíme jim úzký kontakt s krajinou. Hlavně cyklistům slouží občasné provizorní kempy u silnice.
Projíždíme úzkým kaňonem, na jehož dně se valí divoká řeka jako stvořená pro rafting. V oblasti Entreríos řeky meandrují, před mosty jsou cedule s jejich jmény – Río Tonque, Río Sordo, ale v kodrcajícím se autobusu není možné si vše zapsat. Dělám si jen strohé poznámky, které budu doma asi těžko luštit. Krajina se velmi rychle mění, kopce zaoblené ledovcovou činností připomínají Krkonoše, pozorujeme obnovu lesa po požárech.
Náhle řidič prudce brzdí,
opatrně couvá a rozčileně volá “huemul, huemul!!!” A skutečně, ze křoví
u cesty kouká hlava mytického jelínka. A po rozkoukání vidíme laňku, pak
druhou, třetí, tady je úplně přehuemulováno. Fotíme, filmujeme, prý máme mucha
suerte vidět po pandě druhý nejohroženější druh savce na světě. I místní
cestující vypadají potěšeně, že vidí zvíře, které je symbolem Patagonie.
V internetových cestopisech jsem se nedočetl, by ho někdo z našich
cestovatelů v přírodě viděl. Mezi námi, vypadá úplně jako srnec, potkat ho
u nás myslivec, tak ho klidně picne, huemul nehuemul. Jen Míša si povzdechl, že
pro nás zvíře ztratilo gloriolu mýtu.
U malé estancie na nás mává starší hombre, chce si totiž nařídit správný čas, to je úžasné, asi nemá ani rádio. Prales mění tvářnost, roste v něm bambus, rododendrony a jiné rostliny, které už patří do teplejšího vegetačního pásma. Objevují se i borovice, které však tady musely být uměle vysazeny, evidentně sem nepatří.
Kolem široké Río Bravo
(nemohu nevzpomenout na skvělý western ze sedmdesátých let) sjíždíme k Fiordo
Mitchell a za vytrvalého deště čekáme na trajekt do Puerto Yungay.
Je to jediné místo na jižní části Carretery Austral, které se přejíždí
lodí. Trajekt je provozován státem a cestující neplatí žádné jízdné. Scházíme
až k vodě, abychom zjistili, že je téměř sladká – voda přitékající
z ledovců tu mořskou silně nařeďuje. Přijíždí velká červená loď Padre
Antonio Ronchi, ve čtvrt na dvě se naloďujeme a absolvujeme půlhodinovou
plavbu.
Za přívozem se silnice znovu šplhá kolem strží a vodopádů do hor. Prales opět vypadá jižněji, je řidší s méně druhy rostlin. Míjíme odbočku na Caleta Tortel, kam už včera směřovali najatým autem naši známí Jihoafričané. Podle propagačních materiálů je to malebná rybářská vesnička vyznačující se visutými dřevěnými chodníčky kolem celého přístavu.
Sjíždíme k Río Baker a kus jedeme kolem jejího mohutného toku. Patří k nejvodnatějším chilským řekám, vytéká z Lago Bertrand, měří 165 km a ještě se k ní dostaneme, až pojedeme dál k severu. V nižších polohách prales opět houstne a jakoby se snažil pohltit silničku, některé stromy jsou opravdu statné. Ale také přibývá vymýcených a oplocených parcel, snadnější přístup po vybudované silnici vyvolává expanzi kolonistů.
Přestalo pršet a bílé vrcholy hor se vylouply z mraků. Výškový profil silnice je nyní značně nevyrovnaný, neustále stoupáme a klesáme, přesto přibývá cyklistů. Stav silnice se očividně zhoršil, je vidět, že byla vybudována již dříve. Široká údolí řek se střídají se zelenými planinami a lesíky. Na odbočce k Salto Río Baker (10 km) se koná hygienická pauza, je to hned vedle nádherné soutěsky Río Barrancoso. Potkáváme tady dvě stopující Němky, se kterými jsme se před časem setkali v Ushuaii.
Dále projíždíme kolem velkých jezer, u silnice rostou vysoké divizny, prales se vyskytuje jen sporadicky, na lukách se pasou stáda krav. Kaskády na výtoku z Lago Esmeralda přemosťuje silnice, jinak by byly moc pěkné. Je teplo, v jezeře se koupou lidé a opalují se na břehu. Odtud už je to jen kousek do Cochrane, kam přijíždíme v pět. Na cestě dlouhé 220 km jsme strávili osm hodin.
Moje první kroky vedou do cestovky Interlagos se záměrem sehnat jízdenky na co nejbližší autobus dál, nejlépe už dnes. Chtěli bychom do Villa Cerro Castillo, přičemž cestu bychom rádi přerušili v Puerto Tranquilo s cílem udělat výlet na Cápilas de Mármol – nádherné mramorové jeskyně na ostrůvcích v jezeře General Carrera. Máme ovšem těžkou smůlu, neboť nejbližší volný autobus jede až pozítří. Ona se totiž ode dneška do neděle ve Villa Cerro Castillo koná gran fiesta a tam nikdo z místních nesmí chybět. Ještě zkouším se stejným výsledkem konkurenční společnost, nakonec kupujeme jízdenky na neděli za 8500 CLP. Takže další den v čudu, mramorové jeskyně musíme oželet a závěr cesty bude opět v kalupu, jak jinak.
Ve stejné ulici se ubytováváme v dřevěné přízemní residencial (což je neoprávněně honosnější název pro hospedaje) El Fogón, ve dvou mrňavých pokojících usmlouvaných na 5000 se snídaní. Hned se vydáváme do městečka, jehož název je vyveden velkými plechovými písmeny na blízkém kopci. Je pěkně, teplo a podvečerní sluníčko částečně eliminuje rozmrzelost z nedobrovolné cestovní pauzy.
Centru obvyklé patagonské výstavby vévodí jako ve většině měst čtvercové Náměstí zbraní se vzrostlými borovicemi a araukáriemi a nezbytnými bustami hrdlořezů. Děláme cvičný náhled do sámošky a pivo, které nám náhodou skočilo do košíku, pak konzumujeme na lavičce v parku. V malé pekárně si dáváme chutnou empanadu s masem a olivami a nakukujeme do dřevěného jednoduše zařízeného kostelíka.
Naše hospedaje se pyšní i restaurací, která se nám zdá trochu drahá. Zkoušíme štěstí jinde, je to bída, teprve po delším bloumání uličkami zakotvujeme v hospůdce El Rincón de..., která je skutečně na rohu. Malý sál funguje večer jako diskotéka, ještě je tu smrad z předchozí noci. Podsaditý tetovaný barman s dlouhými vlasy sepnutými do culíku čepuje pivo schop. Nesmírně mi chutná, čtyři pivka do mě zahučí jako nic. K jídlu si objednáváme pečená masíčka, barman vysílá pohůnky kamsi pro materiál, příprava trvá asi hodinu, ale jídlo je dobré. Jsme zváni na půlnoční diskotéku, při pohledu do svých pasů na data narození však s díky odmítáme.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 ] Další >
