Autor: Tom Charvát [2007-02-09]
Snídáme, balíme a jdeme na autobus, který jede v devět. Bohužel je zavřený krám, kde jsme chtěli koupit housky, přestože nás včera ubezpečovali, že otevřeno bude. V kanceláři Interlagos mě osvítí duch svatý a kupuji dopředu jízdenky z Villa Cerro Castillo až do Coyhaique. Těsně před odjezdem se holkám daří nakoupit housky, takže trek pod Cerro Castillo je materiálně zabezpečen.
Hned za Cochrane se silnice šplhá do ledovcem obroušených kopců a zase klesá ke kaňonům divokých řek s bělozelenou ledovcovou vodou. Cesta se permanentně opravuje, zahlubuje do zářezů a rozšiřuje, asfalt však zatím evidentně nehrozí. Charakter krajiny se neustále mění, projíždíme savanou s roztroušenými keři, všemu samozřejmě vévodí vysoké hory překryté ledovcovým polem, nyní už Campo de Hielo Norte. Bohužel nemáme podrobnější mapu, abychom dominantní vrcholy identifikovali, můžeme se jen domnívat, že jeden zvláště výrazný by mohl být St. Lorenzo. Na soutoku řek Nef a Baker je pěkný vodopád, řeky se identifikují snáze – před mosty jsou stejně jako u nás cedule s názvem toku.
Autobus má defekt, řidič mění ojetou gumu za ještě ojetější, jak je v jižní Americe dobrým zvykem. Je krásně, kocháme se krajinou a konečně si ulamuji větévku pabuku k vylisování, aby mi později připomněla patagonskou přírodu. Po opravě pokračujeme, míjíme osamocené estancie a cabañas, na břehu nádherně tyrkysové řeky Baker je vodácké tábořiště, v řece muškují rybáři. Z autobusu občas někdo vystoupí a zase nastoupí. V Puerto Bertrand, kde se silnice asi nejvíce přibližuje k Campo Hielo Norte, máme přestávku. Vesnice na břehu Río Baker je zcela zasvěcena turismu, především vodákům a rybářům. Sice nám není jasné, co tady rybáři mohou chytat, ale mohou si k tomu zapůjčit všechno, od prutů a holínek až po rafty či gumové motorové čluny zodiac. Také se odtud pořádají organizované túry k ledovci Campo Hielo San Valentín, který je součástí Severního ledovce.
Za stále pěkného slunečného počasí pokračujeme kolem Río Baker, která se záhy rozšiřuje v kouzelně modré Lago Bertrand a pokračuje až k jezeru General Carrera, ze kterého vytéká. Před nejjižnějším výběžkem jezera odbočuje doprava pověstná silnice k vesničce Chile Chico na jižním břehu jezera, při hraničním přechodu do Argentiny. Silnička s průsmykem Paso Las Llaves je v LP popisovaná jako “…děsivá a dech beroucí cesta plná ostrých zatáček, slepých úseků, prudkých srázů nad jezerem, kde nejsou žádná svodidla…”, prostě škoda, že tudy nepojedeme.
Krajina silně připomíná Švýcarsko. Zasněžené štíty hor, ostrůvky v jezeře, na březích výstavné, byť dřevěné hotely. Přes mohutný výtok Río Baker z jezera je postaven nový most, provoz na silnici je o poznání živější. Člověku je až líto, jak čarokrásná příroda pozbývá své panenskosti a nepřístupnosti. Pokračujeme asi 50 kilometrů po břehu jezera a krátce po poledni přijíždíme do Puerto Río Tranquilo. Zde jsem měl původně v plánu udělat výlet k ostrůvkům, tvořeným barevným krystalickým vápencem, tedy mramorem, ve kterém jezerní abraze vytvořila pohádkové jeskyně – Cápillas de Mármol. Barevné poutače na stáncích místních cestovek ukazují, že výlet by určitě stál za to, ale náš narušený časový harmonogram je neúprosný. Poznamenávám si pouze, že výlet stojí 20 000 CLP. Zastávka trvá hodinu, potulujeme se po břehu, zobeme zrající třešně a angrešt, na pláži sbíráme oblázky mramoru.
Lago General Carrera (v Argentině se jmenuje Lago Buenos Aires) je po jezeru Titicaca druhé největší v Jižní Americe. Cestovatelé, kteří jedou z Coyhaique přes Chile Chico do Argentiny, odbočí před Villa Cerro Castillo z Carretera Austral do Puerto Ingeniero Ibáñez a odtud se přeplaví trajektem přes jezero do Chile Chico. Ušetří si tak mnoho kilometrů objížděním jezera. I my bychom byli takto obráceně cestovali, kdybychom jeli od Fitz Roye argentinskou pampou přes město Perito Moreno do Chile Chico – to byla druhá varianta, pokud by se nezdařil přechod zelené hranice mezi jezery Desierto a O´Híggins.
Za městečkem je kolem jezera řada estancií, vymýcené lesy, pastviny s vybělenými kmeny mrtvých stromů, vše oplocené. Míjíme nově budovanou 75 km dlouhou odbočku do Bahía Exploradores na březích pověstné Laguny San Rafael. Laguna je vlastně fjord, do jehož nejjižnějšího cípu stéká ledovec Campo de Hielo Norte svým splazem Brazo San Valentín, pojmenovaným podle nejvyšší hory a jediné čtyřtisícovky patagonských And San Valentín (4058 m), která se vypíná přímo nad lagunou. Laguna San Rafael je centrem stejnojmenného národního parku a patří k turisticky nejnavštěvovanějším atrakcím v regionu Aisén. Turisté sem jezdí většinou po moři z Puerta Chacabuco (cena od 200 USD výše) nebo až ze vzdáleného Puerta Montt. Výlet bývá 2-3 denní. Na půldenní návštěvu sem z Coyhaique létají malá letadla za obdobnou cenu. Movitější turisté mohou na laguně strávit i několik dní a podnikat túry na ledovec.
Za Puerto Murta
opouštíme severní výběžek jezera zarostlý bambusovými houštinami. Silnice vede
převážně údolními nivami řek. Kousek před dnešním cílem nás řidič upozorňuje na
el bosque muerto – několik kilometrů mrtvého lesa s vybělenými
kostrami stromů v široké zamokřené nivě Río Ibáñez. Nad
údolím se proti modré obloze vynořuje impozantní masiv Cerro Castillo,
budovaný černými vulkanickými horninami. Skutečně vypadá jako středověký hrad.
Vpravo pak vidíme Lagunu Verde, nádhera. Silnice se zařezává do
čedičových hornin, pak udělá několik serpentin a v půl čtvrté odpoledne
jsme ve Villa Cerro Castillo.
Ve vesnici právě končí největší fiesta v širokém okolí – Encuentro Costumbrista, která se pořádá jedenkrát za rok. Podle plakátů se tu konal velký trh, různé soutěže včetně nefalšovaného rodea, výstava pasteveckých psů a spousta dalšího obveselení. Vesnice je dosud zahlcená auty, autobusy, koňmi a především mračny zvířeného prachu. Škoda, že jsme se sem nedostali včera, mohl to být dobrý zážitek.
V odpoledním vedru se rozbalujeme na trávníku u silnice. V turistických informacích pak s Alešem získáváme od těhotné mlaďounké dívenky schématickou mapku předem vytipovaného treku (mapa), několik rad týkajících se nástupu a nakonec mírně vynucené svolení, že si u ní můžeme do úterka nechat depozit. Co jí také zbývá, když jí o službu žádají dva tak švarní hoši!
Přebalujeme, holky mezitím odněkud přinesly skvělé empanadas. Ukládáme depozit a snažíme se nevidět vyděšená očka děvčete spočívající na našich zrůdných pytlovacích, které vyplnily značnou část omezeného prostoru kancelářičky. Ještě si dáváme pivo a v půl páté vyrážíme.
Míříme k mostu přes řeku, proti nám se valí nekonečná kolona aut a jezdců na koních. Hlavní tábořiště návštěvníků fiesty bylo totiž kolem řeky za mostem. Nejhorší je však hustá clona zvířeného prachu, ve které se nedá téměř dýchat, mé astma si fiesty užívá opravdu naplno. Nedovedu odhadnout, kolik lidí tady bylo, ale improvizovaným tábořištěm procházíme hodně dlouho. Konečně camp končí, ale prachu neubývá, víříme ho pouhou chůzí. Je to pozůstatek po erupci nedalekého Volcánu Hudson, která v roce 1991 pokryla celé okolí mocnou vrstvou jemného vulkanického popílku. Byla to velká katastrofa pro celou oblast, zničeny byly především pastviny a mnoho dobytka hlady zahynulo.
Pochodujeme asi hodinu mezi
oplocenými pastvinami v široké údolní nivě řeky Ibáñez, pak
u osamělé estancie na úpatí horského masivu odbočujeme do strmého zalesněného
kopce. Cesta není moc zřetelná, je vedro a silně nás otravují hovada, kterým
zřejmě nesmírně imponuje středoevropský puch. Násilný průstup lesem je posléze
korunován nalezením správné stezky. Stoupáme dále strmě vzhůru nad levým úbočím
hluboké strže, občas lesem prosvitne výhled na zajímavou černou skalní
pyramidu, která z našeho pohledu horskému masivu dominuje.
Asi v osm přicházíme do inzerovaného tábořiště. Už zde stojí tři stany nějakých drzých izraelských mlaďochů. Míst pro postavení stanů je v campu celkově málo kvůli nerovnému terénu mezi mohutnými povalenými kmeny stromů. Nejdříve spekulujeme o spaní pod širákem, ale nakonec přece jen stany stavíme. Naše rodinná buňka vaří dohromady s Cahlíky brkaši s již osvědčenou kombinací lanšmítu a slávek jedlých. Přiblblí Izraelci pálí ve vyschlém lese oheň a mají naplno puštěný tranzistorák. Pak ještě od nás somrují cukr a do noci dělají bordel. Bojuji sám se sebou, zda je mám jít sprdnout, pak to ale vzdávám kvůli nepříjemnému pocitu generační nesnášenlivosti. Ale již plně chápu, proč jsou ve světe Izraelci mezi cestovateli nepopulární.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 ] Další >
