Autor: Tom Charvát [2007-02-09]
Probouzím se až v 8:30 našeho (= 4:30 argentinského) času. Vzadu u hajzlíků, kde mají bydlík letušky a stewardi, si dáváme erpéčko, mezitím se rozednívá a před šestou místního času dostáváme snídani. Pod námi je zataženo, není nic vidět, až nad Uruguayí se oblačnost trhá. Letíme nad nějakou velkou přehradou, dále pak následuje vyprahlá pampa s občasnými malými ostrůvky lesů. Před Buenos Aires přelétáme ústí hnědě zakalené La Platy a v 7:45 přistáváme na mezinárodním letišti Aeropuerto International Ministro Pistarini – tzv. Ezeiza. Letištní teploměr ukazuje 25 0C. Odbavení je rychlé, v postupující frontě akorát stíhám poslat domů krátkou esemesku. Nedaří se pouze naladit síť s nejlevnější taxou 8,60 Kč, tak píšu dráž za 13,40. Odpověď z domova je téměř okamžitá, ta technika je úžasná – nelze nevzpomenout na peripetie po výstupu na Aconcaguu v roce 1997, kdy jsem na dálku pohřbil mámu s použitím jediného telefonátu.
Rovněž zavazadla nám všem přišla, teď už vše záleží jen na nás. U přepážky letecké společnosti LAN Chile, se kterou máme letět při zpáteční cestě ze Santiaga do Buenos Aires, nám sdělují, že na konfirmaci zpátečního letu je ještě příliš brzy, takže mě zase čeká stresující telefonování tři dny před odletem. Alespoň dostáváme číslo telefonu do centrály LAN Chile v Santiagu.
Jelikož ještě dnes odlétáme dál do Iguazú, potřebujeme se přepravit na vnitrostátní letiště Aeroparque Jorge Newbery, které se nachází úplně na druhé straně města, několik km severně od centra. Máme však několik hodin času a tak chceme navštívit Marianu, kamarádku, která nám zakoupila levnější letenky do Ushuaii. Podle její rady sjednávám odvoz do města u přepravní firmy León, combie stojí 50 USD, jak Mariana předem zjistila. Naštěstí lze platit v dolarech, protože kurz v letištní směnárně je značně nepříznivý a u bankomatu hrozná fronta. Zde podotýkám, že po kalkulaci všech poplatků po návratu domů vyšly směny prostřednictvím jihoamerických bankomatů jako nejpříznivější pro naši kapsu!
Pohledná slečna od firmy León nás odvádí k mikrobusu, venku už je pěkné teploučko. Svěřuji se jí, že v Praze je teď na nule a slečna s pochopením vzdychá “óóó Austria!!!”. Řidič, naštěstí nemluva, nám nakládá bágly a veze nás asi 30 km do města. Kolem dálnice jsou pěkné anglické lesoparky, ovšem oproti starému kontinentu kombinované s araukáriemi. Na předměstí panuje paneláková kultura, alespoň však se stromy. Dal jsem řidiči adresu Mariany, v centru se noříme do spleti jednosměrných uliček, bludiště jako v Praze. Výstavba je kombinací koloniálních či pseudokoloniálních budov a moderní architektury. Širší avenidy jsou lemovány vzrostlými stromy, převážně platany, které tvoří příjemný stín.
Mariana je pěkná černovlasá třicátnice, žádná sexbomba, ale nesmírně příjemná a milá ženská. Bere nás (naštěstí výtahem) do mrňavého bytečku v 10. paře, kam se s bágly jen těžko vejdeme. Umí dobře anglicky a konverzace nevázne. Předáváme jí věcné dary na obligátní bázi české kořalky (vzpříčil jsme se oblíbenému nápoji vysloužilého politika z Vysočiny a zakoupil jsem myslivce), publikace o Česku a pár cédéček s českou klasikou. Mariana je přiměřeně potěšena a můžeme vyrazit do ulic. Máme asi 2 hodiny času, takže do centra to nestihneme a můžeme jít do hospody. Obcházíme několik bloků, žádnou vhodnou však nenacházíme. Cestou alespoň potkáváme bankomat, kde kamarádi – vlastníci debetních karet – úspěšně vykrádají vlastní konta v kurzu, který nás pak provází po celou cestu – 1 USD = 3 ARS. Jedno argentinské peso je tak za cca 8 Kč. Zároveň určujeme dobrovolníka, který bude držet společnou kasu – stává se jím Aleš, protože je nejmladší a tudíž disponuje předpokladem nejmenšího zapomínání.
Poté se okruhem dostáváme opět před Marianin dům, kde je hospoda typu parillada (grilované speciality), ale obědy podávají až od 12 hodin. Při dalším žíznivém kolečku bereme zavděk lidovou jídelnou, kde podávají točené pivo Quilmes, dobré a studené, rovněž hospoda je klimatizovaná, asi brzy nastydneme. Prohlížíme si jídelní lístek a ceny na první pohled nevypadají až tak přívětivě, jak jsme čekali v zemi, která prošla státním bankrotem. Však také Mariana říká, že už se vybabrali z toho nejhoršího. Takže se nakonec vracíme do parillady u jejího domu, objednáváme si jídlo a během čekání na ně si odskakujeme k Marianě pro bágly.
Dvě mísy parillady obnáší pěknou hromadu jídla zastoupeného kusy kuřete, bůčku, roštěné, jelítka, vemínka a neodmyslitelných střívek, vše pěkně zdravě do černa ogrilované. Máme hlad, jídlo je chutné, ale se spoustou zeleninového salátu, hranolků a houstiček je toho až moc, takže nějaká střívka nakonec zůstávají pro chudou rodinu kuchaře. K jídlu si dáváme sedmičku výborného červeného (značka mi vypadla, ale byl to ročník 2002) za 48 ARS, tedy cca 390 Kč. Doufám, že budeme pít i levnější nápoje!
Mariana nám mobilem objednává dva taxíky na letiště, auta jsou tady dříve než stíháme dokončit žranici. Cesta na vnitrostátní letiště je výrazně kratší (jsme tu ve 13:30) a levnější než ta ranní. Trapné je, že nemáme drobné a Mariana za nás platí, ještě že jsme za ni zatáhli alespoň ten oběd. Při odbavení máme některé bágly těžší než na vnitrostátních linkách povolených 15 kg (samozřejmě nejhorší je ten můj), ale po Marianině zásahu nám váhu sčítají a průměrují, naštěstí není aritmetika silnou stránkou děvčete u přepážky. Využíváme ještě Marianiny přítomnosti a prosíme ji o konfirmaci virtuálních letenek na úterek z Buenos Aires do Ushuaii. To se mi moc líbí – po zaplacení letenek Marianou jsem od ní dostal mailem kód a v Praze jsem si vytiskl formulář, na jehož základě teď dostáváme skutečné letenky.
Loučíme se s Marianou,
je nám líto, že jsme s ní mohli pobýt jen tak krátce, snad někdy přiletí
do Prahy, abychom jí mohli oplatit vše, co pro nás udělala. Ještě společné foto
a mizíme v odletové hale. Letadlo má samozřejmě dle jihoamerických
zvyklostí hodinové zpoždění, v neklimatizované hale je vedro a po
předchozím obžerství máme děsnou žízeň. Konečně v 15:30 odlet, nevím jak
je to možné, ale opět sedíme úplně vzadu a to tak šikovně, že před okénky máme
akorát mohutné motory B 737 – úžasný výhled! Nabízený sendvič a suchá buchta
není to pravé, co bychom si po poledních lukulských hodech představovali, ale
pivo a vínko to napravují.
Asi v 17:00 přistáváme v Iguazú. V příletové hale jdu ihned do informací shánět ubytování, jiná možnost není. Většina levných ubytování je obsazená, nabízejí nám bydlení v Hostel Inn za 25 ARS/osobu v šestilůžkovém pokoji (v LP je to ubytování na nejnižším stupínku – bottom). Chceme to vidět, po chvíli čekání přijíždí minibus, letiště je asi 20 km od městečka. Poskok z agentury jede s námi, projíždíme svěže zelenou džunglí po asfaltce se spoustou retardérů – možná kvůli zvěři. Je asi 40 0C.
Hostel Inn leží v pralese u silnice, pár kilometrů před Puerto Iguazú. Má piscinu, kolem palmy, krámek i restauračku, až na spoustu severoamerických mlaďochů pěkné, ale mají pouze po třech místech ve dvou šestilůžkových miniaturních pokojících. Jedeme tedy hledat dál do městečka, naštěstí naháněči už nechtějí připlatit za dopravu. Stavíme asi na pěti štacích, všude mají plno, vypadá to dost beznadějně. Městečko je pěkné, spousta zeleně, hodně se staví.
Konečně se chytáme v Nuevo Hotel Misiones přímo v centru, na křižovatce dvou hlavních ulic. Šestilůžkový pokojík je naštěstí orientován na opačnou stranu než jsou ulice, což vzhledem ke značnému provozu kvitujeme s povděkem. Příslušenství tvoří koupelna s hajzlíkem a klimatizační jednotka. Ihned ji pouštíme, v pokoji je nedýchatelno. Zdá se nám, že málo chladí, tak povoláváme recepčního, který nás však ujišťuje, že lepší to už nebude. To nás uklidňuje, vybalujeme a hned potom jdeme na pivo do blízké hospůdky.
Je po osmé a už je tma, krásný tropický večer s teplotou notně přes 300, sedíme v zahrádce před restauračkou, pijeme litrové quilmesy za bůra, prostě romantika. Městečko je živé, ne nepodobné venezuelské Santa Eleně na hranicích s Brazílií. Na rohu stojí tak dvanáctiletá těhotná prostitutečka, kolem se ochomýtají žebrající děti. Naše mobilní telefony nalezly sedm operátorů (včetně brazilských a paraguayských), ale panem Eurotelem inzerovaný nejlevnější CM Móvil tady není. Koukáme, jak uvnitř hospody servírují parillady a bifteky, ale polední brutální porce nám pro dnešek zcela umrtvila žaludky.
Na pokoji je díky puštěné klimatizaci přece jen o něco příjemněji, v noci je však AC protivně hlučná, navíc na Míšu moc fouká a tak je umlčena.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 ] Další >
