Autor: Tom Charvát [2007-02-09]
Noc byla hrozně krátká, najednou je půl osmé ráno a jsme v Santiagu. Takže cesta trvala 12 hodin, dálnice ji hodně urychlila. Na terminálu je hrozný shluk lidí, vedro, smrad a bordel, tudíž nic nového. Prodíráme se na ulici a hned bereme dva taxíky do hotelu Caribe. Tam jsme byli ubytováni naposledy a mám reference, že stále ještě funguje. Děláme školáckou chybu, nezeptali jsme se předem na cenu a tak platíme 2x 4000 CLP, i když je to jen kousek.
Hotel Caribe zůstal takový, jaký se mi zachoval devět let v paměti. Akorát fasádu přemalovali z modré na cihlovou a tehdejší mamá už tu dva roky není. Hotel kdysi postavený v koloniálním stylu však zeje prázdnotou, v rozlehlých přízemních prostorách bydlí jen pár lidí a po pustých uličkách a patiích se prohánějí kočky. Cena je jen o málo vyšší než tehdy (v přepočtu 9 USD oproti tehdejším 7). Dostáváme tři pokojíky dokonce na stejném patiu, kde jsme minule bydleli. Kamarádi jsou však konsternováni, pokoje bez oken, společný záchod a sprcha v koutě patia již mají to nejlepší dávno za sebou, stejně jako celý hotel, ve vzduchu visí němá výčitka. Korunu tomu dodává postava transvesisty, který se jen v přehozu z gauče a s lodičkami a punčochami na chlupatých nohou provlní naším patiem. Mám nepříjemný pocit, že jsem to s ohledem na kolegy přepískl – to ta moje nostalgie!. Michal však situaci řeší diplomaticky – otevírá flašku kořalky, čímž je nastolen smír, nějak to tady ty dva dny vydržíme.
Asi v deset vyrážíme do
ulic. Bydlíme jen kousek od centra, naše cesta vede nejdříve
k prezidentskému paláci, dnes už se dokonce smí na jeho nádvoří.
V průchodu se však prochází detekčním rámem a jsme obráni o kapesní
nožíky, jeden jako druhý, máme je všichni. Zřejmě to překvapuje i gardisty,
protože se ptají, odkudže jsme. Nožíky zůstávají vyrovnány v šuplíku stráže.
Na nádvoří víceméně nic k vidění není a tak se chceme vrátit, ale
prohlídka je pouze jednosměrná. Musíme vyjít druhou stranou a obejít celý palác
Moneda, abychom si své zbraně mohli vyzvednout, úžasné! Před palácem po
levé straně stojí (pro mě nově) socha Salvátora Allendeho v nadživotní
velikosti, nesouměrnost její polohy vůči paláci vybízí k úvaze, že by měla
mít nějakou protiváhu na straně pravé – řekl bych, že už tam je připraveno
místo pro Augusta Pinecheta!
Následuje Plaza de Armas
s kamennou hlavou indiána, pouličními malíři a katedrálou, vše při starém.
Mezi nabízenými obrazy už je i portrét nedávno zvolené prezidentky Michelle
Bachelet Jeria. Proplétáme se ulicemi a pěší zónou s pouličními umělci –
kapelami, dívkou-sochou, komiky. V Café Haiti s pěknou dámskou
obsluhou si dáváme skvělou kávu.
Za další cíl jsme si vybrali
nejvyšší městský pahorek San Cristóbal (869 m), na který vede historická
lanovka z roku 1925. Konstrukce je podobná té na Petřín, akorát ještě
neprošla rekonstrukcí.
Kupujeme si za 700 jízdu pouze nahoru. Na nástupišti
hraje kluk na kytaru a panovu flétnu – jako jediný z cestujících mu dávám
stováka (zas tak skvělý nebyl). Na kopec z druhé strany vede ještě nová
kabinová lanovka. Na mezistanici je vstup do zoologické zahrady, my však jedeme
až nahoru. Od horní stanice vystupujeme na vrcholek kopce, kde se tyčí 36 metrů
vysoká socha Panny Marie z roku 1947. Pod sochou je malý amfiteátr, kde
v roce 1984 sloužil mši Jan Pavel II. Z reproduktorů se nepřetržitě
line sborový chrámový zpěv. Výhled je odtud pěkný, ale do dálky je silně
zamlženo. Na severozápadě slabě prosvítají zasněžené vrcholky andských
šestitisícovek.
Dolů chceme jít pěšky, ale není to vůbec snadné. Jediná cesta je zatarasená kvůli sesuvu silnice. Po chvíli dohadování sesuv přeskáčeme a klikatou prašnou pěšinou se spouštíme vyschlým lesem dolů. V blíže neidentifikovaném místě kufrujeme a sestup se stává poněkud stresující záležitostí – cesta vede stále po vrstevnici, takže hrozí, že kopec budeme obcházet jako krávy Kamenáče Billa. Je vedro, žízeň a ve vzduchu visí nevyřčená otázka “kdo za to může?”. Ale naštěstí v pravý čas se cesta obrací správným směrem a po hodině se dostáváme k dolní stanici lanovky.
Vracíme se k hotelu, cestou se ještě ochlazujeme pořádnou italskou zmrzlinou. Cestou řešíme zítřek, na který jsme si naplánovali výlet do Viña del Mar. Nevíme však, odkud jezdí autobusy. Takže nakonec v bufetu při schopu docházíme ke shodě, že výlet je blbost (ono je to i dost daleko, nějakých 120 km), že se raději zítra ještě projdeme po městě. Tím z nás spadla tíha rozhodnutí. V klidu absolvujeme nákup v obchoďáku Montserrat u městské tržnice, ve které jsme před léty s Bobem a Tondou utráceli poslední peníze za měkkýše. Jedná se o vnitrozemskou obdobu té v Puertu Montt, ryby, mořské plody a lidové jídelničky, ale jídla jsou tak o 1000-2000 dražší.
Na ulici San Pablo lezeme do lidové restaurace (musíme už silně počítat peníze), kde si dáváme množstevně zlevněnou parilladu (7000 za čtyři porce včetně flašky vína), Cahlíci zůstali u lomo a lo pobre. Po večeři se vracíme na hotel a do půlnoci zapíjíme konec úspěšné expedice. Asi jsme dost hluční. Od vedle přichází nějaký Kanaďan, takový vágus, který se toulá světem a tady už bydlí tři měsíce, předtím v hotelu přebýval před 12 roky. Tvrdí, že dny hotelu jsou sečteny, investice žádné, jen ždímání peněz z nečetných hostů. Dávám mu za pravdu a raději se nejdu sprchovat do “koupelny” s podivnou plynovou karmou.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 ] Další >
