Autor: Tom Charvát [2007-02-09]
Trochu jsme si přispali, v pokojích bez oken nebudí slunce. Opět se mi bolestivě loupe nos, ač jsem si ho mazal Cahlíkovic třicítkovým krémem. Snídáme instantní polévky, abychom je neimportovali zpět za oceán. Čaj uvařený z místní kohoutkové vody je kalný a hnusný, začínám se těšit domů. Ani přes intenzivní vaření se nedaří spotřebovat bombičky a je blbé je vyhodit do odpadků. Asi je necháme u mamá, třeba se ještě někomu budou hodit.
Máme v plánu navštívit nedaleké muzeum předkolumbovského umění, vstupné se v neděli neplatí. Báglíky musíme nechat v kastlících, v muzeu se nesmí filmovat a fotit, tak si pro všechny případy strkám foťák do kapsy. Expozice zahrnují několik tisíc let staré archeologické nálezy, legendy k exponátům jsou opět pouze ve španělštině. Je to zajímavé, tématicky přehledně uspořádané, ale naprosto se to nedá srovnat třeba s muzeem zlata v Limě. Ač se jedná o nálezy z celé Latinské Ameriky, zcela tu chybí eroticky motivované exponáty, ve kterých se předkolumbovské indiánské kultury hojně vyžívaly. V části budovy je dočasná expozice moderního umění inspirovaného tradičními indiánskými technikami, pro děvčata je to velmi chabá náhražka za sošky s obřími bimbasy.
Z muzea se vydáváme na
pahorek Santa Lucía. Vyjíždíme na něj bezplatným výtahem, nahoře se
musíme policistům zapsat do knihy. Kopec magmatického původu, pokrytý pěkným
lesoparkem až spíše arboretem, býval dříve eldorádem bezdomovců, feťáků a
prostitutek. Nebylo tu bezpečno ani ve dne, až si magistrát dal za úkol sjednat
pořádek. Dnes je tady bezpečno především kvůli vysoké hustotě strážců veřejného
pořádku. Na vrcholku s četnými výchozy čediče je kaplička, umělé ruiny a
jeskyňky, takový romantismus lednického parku střižený jeleny ze španělského Aranjuez.
Z pahorku jsou opět pěkné výhledy na město, zvláště fotogenické jsou
odrazy zalesněných strání ve skleněných stěnách blízkých mrakodrapů. Scházíme
k Neptunově fontáně u hlavní santiagské třídy Alameda. Fontána
nefontánuje, ale terasovitá schodiště s palmami jsou pro pohled příjemná.
Naproti fontáně je městské umělecké tržiště – opět nepřeberné množství stánků se vším možným artiklem, kde se už jen tak courám, protože jednak už nemám peníze, jednak se mi skoro nic nelíbí. Aleš a Zbyňák si konečně kupují kožená sombrera, trochu jim závidím, ač jsem si myslel, že jsem se s tím vyrovnal už v Puerto Montt. Stejně si myslím, že potřeba vlastnit něco podobného má u naší generace kořeny ve zfilmovaných mayovkách.
Vracíme se do centra, oproti včerejšku je město silně vylidněné, na pěší zóně je mrtvo, jen pár pouličních umělců. Nechám se vyfotit s horníkem-sochou, tradiční dotaz odkud jsme, tak mu to říkám a doplňuji, že jsme vlastně kolegové a dávám mu stovku, na Karlově mostě by po mně takový obnos asi hodili. V lidové jídelně si dopřáváme completos (něco jako hot-dog položený na takových plastových jesličkách) a pivo. Pokračujeme k městské tržnici, kde se ptám taxikářů, na kolik by přišel odvoz na letiště – shodují se na ceně 10 000 za taxi. Zdá se nám to dost, zvláště s ohledem na naše splasklé kapsy.
Vracíme se do Caribe, cestou se ptám dalších taxikářů na cestu na letiště, ti říkají i 20 000, ale dávají nám tip na autobus z Avenida Moneda, který prý jezdí každou půlhodinu a stojí jen 1300 CLP. Na hotelu se všichni scházíme a abychom nic nenechali náhodě, odebírám se s Věrou k busu na Av. Moneda, abychom vyzkoušeli, jak nám to ráno bude dlouho trvat. Od hotelu je to asi čtvrt hodiny. Dokonce mluvím i s řidičem společnosti TUR Transfer, který mě ubezpečuje, že pojede v 8:00, cesta prý trvá asi půl hodiny.
V Caribe pak platíme hotel a vydáváme se na poslední večeři. Jenže všechny hospody v okolí jsou zavřené. Vládne hladová nervozita, až Zuzka rozhodne, že půjdeme do Barrio Bellavista pod Cerro San Cristóbal, kde jsme včera viděli jednu hospodu za druhou. Je to dost daleko, ale nakonec nacházíme docela slušný podnik a všichni si dáváme lomo a lo pobre. Kvalita je spíše nižší, no už se mi zdá o fláku pečeného vepřového s kopcem zelíčka, to vše obložené šesti knedlíčky!
Mlčky se vracíme na hotel, každý už duchem doma. Snažíme se dobalit, což je dost krušné, naducané bágly odmítají pojmout jakoukoli další věc.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 ] Další >
