Autor: Tom Charvát [2007-02-09]
Vstáváme v 8 hodin a klimatizaci ihned pouštíme. Jdeme na snídani, v Evropě bychom jí řekli kontinentální – káva, housky, máslo, marmeláda. Vypravujeme se na autobus k vodopádům, stanice je kousek od hotelu. V sámošce ještě kupujeme sušenky a tekutiny k udržování pitného režimu, už teď je znát, že budou zapotřebí. Náměstíčku u stanice dosud vévodí vánoční výzdoba – třímetrový anděl z drátů omotaných fáčem.
Autobus projíždí celé městečko, aby pobral turisty směřující do národního parku. Jednodenní vstupné činí 30 ARS (Argentinci to mají za třetinu), dostáváme přehlednou mapku (mapa) a vyrážíme po betonovém chodníčku k nejvzdálenějšímu bodu – Ďáblovu chřtánu. Jezdí tam sice vláček (v ceně vstupenky), ale je nám doporučeno jít pralesem na další stanici pěšky. Prales je tak jak má být, rostliny, které známe jako pokojové, jsou několikanásobně větší, protože nejsou závislé na zálivce páníčků. Potkáváme varana, obdivujeme špičaté výhonky bambusu, krmíme ryby. Je už solidní vedro. Cesta vede kolem trati, míjí nás otevřený vláček přecpaný turisty, asi jsme si měli přivstat. Na příští stanici je příšerný nával, nemíníme se tlačit ve frontě a tak raději pokračujeme pěšky, je to jen nějaké tři kilometry. Prašná cesta vede po levém břehu řeky Iguazú stejně jako koleje, jsme špinaví od červeného prachu, který je důsledkem lateritického větrání (viz učebnice geologie).
Na konečné stanici je hospoda, kde dáváme pivo, protože akorát přijel vlak a nechce se nám přetlačovat se s ostatními turisty. Odtud vedou kovové lávky až nad Garganta del Diablo. Řeka je v tomto místě nad vodopády široká asi 2 kilometry, cesta po lávkách trvá nějakých 20 minut. Míjíme trosky starých lávek, které vzaly za své při povodni v roce 1992. Bohužel už je z vody asi nikdo neodstraní. Z dálky vidíme vodní tříšť nad Chřtánem. Hrana vodopádů Iguazú je horizontálně hodně členitá, takže v celkové délce má až 3,5 kilometru. Tvoří ji dva čedičové příkrovy, které jsou však pouze v podkovovitém Chřtánu uťaté zároveň, takže výška obou příkrovů se sčítá na celkových cca 70 metrů. Všude jinde vodopády padají ve dvou stupních.
Lávky jsou velkolepě
ukončené plošinou přímo nad obrovským hřmícím kotlem, 
kterým údajně padá
16 000 m3 vody za sekundu. Všudypřítomná tříšť téměř znemožňuje
fotit a filmovat, po každém záběru musím otírat objektiv, snad to přístroje
přežijí. Voda padá takřka odevšud, ve slunci se dělá duha, ale určitě té vody
musí být v období dešťů daleko více. Naproti vidíme brazilskou restauraci,
hranice mezi oběma státy probíhá středem řeky, Brazilci ale nemají lávky až nad
Gargantu. 
Je tady spousta lidí, každý se chce fotit s vodopády a ne
s ostatními, což je více než problematické. Tak brutálně rozhrnujeme davy,
fotíme se a prcháme po lávkách zpět na břeh.
Na konečné stanici vláčku je přijatelná tlačenice, takže se daří nasednout a popojíždíme jednu stanici. Naproti mně sedí nádherná holčička v šatičkách s kanýrky a s úplně černými kukadly. Pořád po mně pokukuje, ale když si ji chci úchylácky vyfotit, stydlivě se schovává mámě do klína.
Od stanice se vydáváme na
tzv. horní okruh, který vede kolem hrany horního příkrovu. Všude jsou skvělé
výhledy na nejrůznější vodopády, cestička je vedená úžasnou vegetací jak
v tropickém skleníku. Však už také přituhlo, stoprocentní vlhkost
z nás ždímá putýnky potu a tak dáváme za vděk restauračce, odkud na nás
neodolatelně mává orosené pivko – je nutné dodržovat pitný režim! Konzumaci nám
zpestřuje asi metrový ještěr, 
který se z džungle vkolébal mezi stolky a
likviduje drobky jídla, evidentně je to jeho pravidelná štace. Turisti (včetně
nás) jsou z toho úplně vedle a tak se zvíře stává, jako už jistě mnohokrát
předtím, mediální hvězdou.
Z horního okruhu
plynule přecházíme na okruh spodní, který nás opět kolem řady vodopádů přivádí
dolů k řece. Vedro a dusno jsou už nesnesitelné, dělá se mi šoufl, tak
chvíli odpočívám ve stínu, kde aspoň není padesát stupňů. Na štěstí a kupodivu
zde nejsou komáři či jiný obtížný hmyz. U řeky je přístaviště, odkud jednak
zdarma převážejí lodičkou na Isla San Martín, 
jednak za 30 USD vozí
adrenalinuchtivé turisty do vývaru jednoho z vodopádů. Tyto lodě musí mít
přiměřeně silný motor, aby se vytáhly z vracáku pod vodopádem. Turisté
vřeští jak na horské dráze na Matějské pouti, na přídi je přikurtovaný
kameraman, který vše filmuje vodovzdornou videokamerou, aby záběry prodal za
další dolárky.
Vystáváme frontu na přívoz
k protějšímu ostrovu, který se nachází v širokém zálivu řeky Iguazú.
Šplháme pralesem na vyhlídku na druhé nejhezčí vodopády po Gargantě,
cestou potkáváme dalšího ještěra, který napřed převrací a pak luxuje odpadkový
koš. Ze zpáteční pěšiny vede odbočka k výhledu na velké skalní okno
s průhledem na vodopády, nad oknem jsou stromy obsypané velkými ptáky,
něco jako supy nebo kondory, evidentně mrchožrouty.
Odtud se v prádelnovitém dusnu spouštíme zpět k laguně, kde se na písčitooblázkové plážičce vrháme do teplé vody. Nevzal jsem si sice plavky, ale nikomu nevadí mé propocené trenýrky, respektive pokud by vadily, mně by to bylo zcela lhostejné. Pláž je plná cachtajících se turistů a když jsem konečně schopen trochu reagovat na své okolí, zjišťuji, že spodní prádlo zastupuje plavky dosti často, což se mi zvláště líbí na kočičce sedící vedle nás a hovořící jazykem dříve nám téměř vlastním. Po koupačce přemýšlím kam s mokrými spoďáry, ale jen chvíli, než si je navlékám na hlavu, kde mi během schnutí poslouží jako ochrana před sluníčkem. Kamarádi to hodnotí pěti hvězdičkami. Ve vulkanickém písku pláže sbíráme drobné polodrahokamy ohlazené vodní erozí – záhnědu, jaspisy, citríny i achátky uvolněné z mandlovců a tefritů, které tvoří základní materiál vulkanických příkrovů. Je to pěkný suvenýr z koupačky v tak atraktivním prostředí.
Převážíme se zpět na
pevninu, davy turistů v pozdním odpoledni již opadly, ale vedro nikoliv.
Stoupání do strmého kopce je fyzicky náročné, vodopády jsou už ve stínu, takže
zadýchávání nelze kamuflovat focením. Děvčata se chtějí podívat na místní
nejluxusnější hotel Sheraton, který má přímý výhled na vodopády. Mě to
moc nebere, tak se pomalu beru lesoparkem k východu, když tu slyším
španělské rytmy vyluzované na neobvyklý nástroj – harfu. Jdu po zvuku a narážím
na harfeníka – staršího pána, který pod košatým stromem vaří na harfu těžkou
latinu. Chvíli sedím a poslouchám, pak lovím ze šrajtofle drobný obolus a
vkládám ho do pánovy čepice, nevtíravě položené vedle něj na lavičce. Výsledkem
je řehot jeho dvou přátel, kteří mi mezi smíchem vysvětlují, že muzikant zde
není za účelem výdělku, ale že hraje jen tak pro radost. Mohlo mě napadnout, že
když někdo u Sheratonu hraje na harfu, nebude to asi houmlesák. Omlouvám
se, pán je v pohodě a když se domlouváme, že jsme oba muzikanti, bere mě
do učení na harfu. 
Mezitím dorážejí mí spolucestovatelé a jsou svědky toho, jak
šéf výpravy se spoďárovou čelenkou (a k tomu ještě ve firemním triku, ó
hrůzo!) buší do královského nástroje.
Krátce po šesté odjíždíme autobusem do městečka. V pokojíku je díky od rána puštěné klimatizaci příjemná teplota, tak akorát pro nachlazení, chvíli odpočíváme a pak se vydáváme za naším prvním argentinským biftekem. Jdeme do restaurace, kde jsme byli včera večer na pivě. Uvnitř je též klimatizace, u milé dívenky činíme objednávku na bife de chorizo a za chvíli už máme ten argentinský zázrak před sebou. Flákota masa o tloušťce čtyři centimetry zabírá víc než polovinu talíře. Objednali jsme si k tomu hranolky a zeleninový salát, ale ještě před zahájením konzumace je jasné, že to bude nad naše síly. K tomu podotýkám, že od příště jsme si k této masové delikatese dávali už jen zeleninový salát, obvykle rajčatový s cibulí. Argentinské bifteky se vyznačují měkkým a šťavnatým masem a je zajímavé, že nejsou ze svíčkové, nýbrž z roštěnce – proto ta velikost. Bife de chorizo mívá po obvodu obvykle blánu, o něco dražší bife de lomo má jemnější maso a měl by být bez jakékoliv flaksy. Cena bifteků v námi navštívených destinacích se pohybovala kolem 7-8 USD.
K masíčku popíjíme skvělé červené víno, celkový účet je vyšší, ale musím říct, že jsme si užili. V postýlce je mi pak krásně špatně od přežrání.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 ] Další >
