Autor: Tom Charvát [2007-02-09]
Ráno jedem do Brazílie, busík má zastávku téměř u našeho hotelu. Na brazilskou hranici jedeme deset minut. Jako všude v Latinské Americe musíme všichni ven a u okénka nám kontrolují a zapisují pasy. Naštěstí od října 2005 nepotřebujeme do Brazílie vízum, s čímž měla řada našich cestovatelů dříve problémy. Za mezinárodním mostem přes řeku Iguazú nás řidič vyhazuje – pokračuje do městečka Foz do Iguacú, zatímco my musíme po odbočce k národnímu parku kousek pěšky na stanici místních autobusů. Nemáme sice brazilské realy, ale autobusák bere argentinské pesos i dolary.
Libujeme si, jak jsme tady brzy (však jsme také vstávali v 6:30), ale jen do té doby než zjišťujeme,
že v pondělí mají otevřeno až od 13:00, protože v parku je sanitární
den. Je to k nasrání zvláště proto, že se o tom člověk nikde nedočte.
Malou útěchou je fakt, že v Brazílii mají o hodinu více, takže do otevření
nám zbývají už jen tři hoďky. V pokladně nám doporučují vedlejší Ptačí park
a dostáváme kupóny na slevu. Místo 8 tak platíme jen 7 USD na osobu.
Park je údajně největší v Latinské Americe, je to oplocený kus pralesa se spoustou voliér, ve
kterých jsou ptáci snad ze všech končin světa, nejvíce jsou zastoupení
papoušci. Někteří ptáci jsou puštění volně, například tukani. Naopak za silnými
mřížemi je párek orlů – harpyjí a australští kasuárové s děsnými drápy,
kterými prý mohou zabít i člověka. Do voliéry s velikými papouchy je volný
vstup, ovšem na vlastní nebezpečí. Papouchové nám sedají na ruce, na hlavy,
Věrce se snaží uklovnout náušnici. Pěkná je volně přístupná voliéra
s motýly a kolibříky. Kromě ptáků jsou tu v teráriích i hadi,
ještěři, krokodýli a želvy. Na konci trasy je obchod se suvenýry, ze všeho
nejvíce mě tam upoutal stůl z napůl rozříznutému kmene araukaritu
s vyleštěnou řeznou plochou, za pouhých 3000 USD.Píšeme pohledy a u toho
samozřejmě pijeme pivo, už zase pěkně zatopili.
Před ptačím parkem je
helioport, odkud se pořádají desetiminutové lety nad vodopády za 60 USD.Fór je
v tom, že se nesmí létat nízko, aby se neplašila zvěř, takže nevím, co
z té výšky může být vidět.
Argentinci dokonce jakékoliv lety zakázali a
prý si striktně hlídají svůj vzdušný prostor, aby jim Brazilci náhodou nevlítli
nad jejich kus vodopádů a nevyplašili jejich jaguáry.
Vracíme se k bráně do
vodopádového parku, už je tam spousta lidí, stojíme frontu k pokladně.
Vstupné činí na osobu 20 realů, což je cca 8,5 USD, nedostáváme však žádný
plánek. Doubledecker nás veze tři stanice, odtud pokračujeme pěšky po chodníku
vedeném na horním úbočí kaňonu řeky Iguazú. Pozorujeme vodopády na
argentinské straně, teď je teprve vidět, jak málo je vody. Po chvíli docházíme
na vyhlídkovou plošinu, která je nejblíže ke Garganta del Diablo. 
Plošina je na dolním prahu, jsme obklopeni vodopády, profesionální fotograf
fotí každého na konci plošiny a obrázky potom běží na monitoru
v turistickém centru kousek odtud, kde je možné si je nechat udělat. Už
jsme z těch vodopádů trochu unavení, vyjíždíme výtahem na horní práh a
jdeme do hospody na pivo. Hospoda je až nad vodopády u řeky, která se tváří,
jakoby kousek odtud ani nedělala takovou nádheru.
Dvoupatrák nás odváží zpět ke vstupu, v suvenýrovém obchůdku ještě chvíli obdivujeme vystavené obří drúzy ametystů a pak odjíždíme ke křižovatce u Foz do Iguacú. Po půlhodině čekání nás bere autobus do Puerto de Iguazú. Před hranicí je pěkná fronta, ale bus ji předjíždí. Jedou s námi dva hrozní vágusové, mladší z nich má povědomí o República Checa a ptá se, zda je u nás povoleno hulení. Když říkám že ne, jejich zájem o zemičku někde na konci světa totálně vyhasíná.
V pět přijíždíme k hotelu, na křižovatce ukazuje světelný teploměr 42 0C ve stínu, to muselo být přes den daleko více. Slečna v hospodě nám včera říkala, že ani tady nejsou taková vedra obvyklá, no zase jsme měli štěstí na počasí. Orosené lahve piva Budweiser (bohužel toho amerického) z cool-boxu v recepci nám samy skáčou do rukou a vzápětí do hrdélek – není krásnější žízně, když je čím ji uhasit!
Čeká nás poslední program
v tomto koutě země – Hito Argentino. Jedná se o jehlanovitý obelisk
o výšce cca tři metry, stojící na soutoku řek Iguazú a Paraná,
vyvedený ve státních barvách. Je na západním předměstí městečka, asi půlhodinu
chůze z centra. Plánek v průvodci je dostatečný, Avenida Tres
Fronteras vede vilovou zástavbou se spoustou tropické zeleně, kupodivu
nebloudíme. Hito je v podstatě hraniční kámen, protože soutok řek
tvoří přirozenou trojhranici mezi Argentinou, Brazílií a Paraguayí. 
Obdobné
mezníky stojí na brazilské i paraguayské straně, jak lze pozorovat i prostým
okem. Stále si musím broukat Knopflerův Postcard from Paraguay. Řeka
Paraná je široká, kalná, po soutoku jezdí loď s turisty. Je to zřejmě
oblíbené výletní místo s vyhlídkovou restaurací a stánky se suvenýry.
Asi 20 km odtud proti proudu Paraná je největší přehradní nádrž Jižní Ameriky Itaipú. Kapacita elektrárny je 12 600 MW, plocha jezera 1350 km2 a maximální hloubka 200 m. Jde o ekologicky velmi sporný brazilsko-paraguayský projekt, který m.j. pohřbil vodopády Sete Quedas, údajně větší a působivější než Iguazú. Stál 25 miliard USD, návratnost investice je v nedohlednu. Stagnující voda v přehradě způsobuje, že se z oblasti stalo ideální prostředí pro komáry rodu Anopheles. Tak tam tedy věru nemusím!
Vracíme se do města, na chvíli nás upoutává zkouška místní kapely v garáži u cesty, Věrka s Michalem tančí. Objektem fotografického zájmu se kromě květů stává i velká reklama na fernet – ten posléze i koštujeme, je méně hořký než ten božkovský a není špatný. V centru se ještě chvíli zdržuji u “kolegy”, který naproti našemu hotelu prodává minerály a fosílie. Jde o bývalého horníka, šutry nemá nic moc, ale docela jsme si pokecali. Jdeme rovnou na večeři, pro velký úspěch opakujeme bifťoury, tentokrát už bez přílohy a bez vína.
Po večeři je mi však stejně těžko jako včera, do toho balíme. Abych po problémech v Buenos Aires snížil váhu báglu, přemísťuji do příručního báglíku stan a konzervy, teď už snad budu pod 15 kg. Přes noc dobíjím kameru, doběhla mě má obvyklá jihoamerická redukce na zásuvky, protože tady ploché kolíky nemají vodorovné nýbrž šikmé. Ale normální vidlice z dobíječky jde do zásuvky narvat, hlavně že tady mají 220 V.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 ] Další >
