Autor: Tom Charvát [2007-02-09]
Cabaña má kuchyňku, kde si vaříme čaj a kafe, v ledničce je džus, mléko, máslo a marmeláda, posléze nám mamá přináší sladké pečivo – netušila, že budeme vstávat na ni poněkud časně (t.j. v osm).
Naším základním úkolem je co nejdříve sehnat lístky na sobotní autobus do Torres del Paine, abychom tady nechtěně nezůstali déle než plánované tři dny. Po vystání dlouhé fronty v kanceláři jedné cestovky nám sdělují, že jejich společnost jezdí pouze pondělky, středy a pátky a do pondělka mají stejně vyprodáno. Lehce na nás padá skepse, když kráčíme do kanceláře Bus Sur. Tam však chmury pomíjejí, když po 130 ARS kupujeme lístky na sobotní ráno až do Puerto Natales.
Po úspěšném vkročení do dnešního dne jdeme na nábřeží shánět vyjížďku po kanálu Beagle. Jenže už je deset a všechny firmy odplouvají jednotně v 9:30 a pak až v 15:00. Posléze zjišťujeme, že se za tím skrývá dohoda se zvířaty na ostrovech, která si nepřejí být rušena více než dvakrát denně. Rovněž ceny jsou shodné. Velký okruh až k Estancii Haberton (nejstarší farma v Ohňové zemi) kolem nejbližší pinguinerie stojí katamaránem 145 a malý kolem blízkých ostrůvků 90 ARS. Objevujeme však, že malý okruh se dá pořídit za “pouhých” 60 ARS lodí Barracuda, kterou nám nabízí sympatický Chorvat (chorvatská menšina je v Argentině poměrně početná). Ještě podnikáme obhlídku po nábřeží, zda by se někde nedala levněji najmou třeba rybářská loď, ale agentury zřejmě mají kšeft pevně pod kontrolou. Též jen ze zvědavosti obhlížíme cestovku, která pořádá zájezdy do Antarktidy. Výlety obstarávají ruské lodi a cena je pěkně mastná, řádově v tisících USD, podle délky plavby.
Nevíme co s časem do odpoledne, podbízejí se nám autobusoví dohazovači, ale cesta autobusem k Habertonu a odtud lodičkou k pinguinerii vyjde nastejno, možná ještě dráž než lodí, protože autobusoví veksláci mlží, kolik stojí přívoz. Také eventuelní výlet do zálivu Lapataia ke hranici s Chile je dlouhý a drahý a nejspíše bychom už nestihli výlet po kanálu.
Nakonec kamarádi jdou shánět plynové kartuše pro zítřejší trek a já mezitím kupuji lístky na Barracudu. Dovídám se , že jde o první výletní loď v Ushuaii, která tady vozí turisty od roku 1960. V ceně plavby je i vstupenka do mořského akvária, které se nachází kdesi na východním předměstí. Abychom cestou nezhynuli hlady, jdeme napřed na oběd. Kamarádi sehnali kartuše, měli jak šroubovací husch za 14, tak napichovací bleuett za 6.
Obědváme v bufetu, který se vyznačuje v první řadě krásnou číšnicí, poté velkým grilem, kde se připravují kuřátka a masíčka, která ta snědá nádhera roznáší. Bohužel (nebo naštěstí?) se buchta tváří nesmírně netýkavě, jakoby ty přitažlivé dědky z Česka ani neviděla. Teprve později mi dochází, že za to může přítomnost našich dvou strážkyň rodinných krbů. Dáváme si klasickou milanesu, což je smažený hovězí řízek v housce. Je toho obrovská porce, nedojedenou půlku si balím do ubrousku, kdyby přišla bída.
Přežráni se vydáváme k akváriu. K dispozici máme jen schématický plánek města. Žádné směrovky nejsou. Míjíme bývalou trestnici (dnes muzeum) a pokračujeme podél pobřeží. Po třičtvrtěhodině chůze mezi tankovišti PHM a armádními objekty to vzdáváme a vracíme se, abychom vůbec stihli loď. Už chápu, proč je lístek zdarma, asi za tím stojí taxikářská lobby.
Dnes je opět pěkné počasí, polojasno, teplota kolem 20 0C, téměř bezvětří, takže zkazky o vichrech a vodorovném dešti se nám jeví jako námořnická latina. Uvelebujeme se na horní otevřené palubě, loď opouští přístav a dvě slečny nás obšťastňují dvojjazyčným výkladem. Na západě se vynořují zaledněné vrcholky Darwinovy kordillery, které dosahují téměř 2500 m. Nejvyšším vrcholem Ohňové země je Monte Darwin 2488 m. Darwinovo jméno je v těchto končinách hodně frekventované. I další výše zmíněná jména jsou spojena se 170 let starou historií, kdy v letech 1831 až 1836 kapitán Fitz Roy se svou lodí Beagle a s přírodovědcem Darwinem na palubě brázdil zdejší vody.
Směřujeme k ostrůvkům Isla de los Pájaros a Isla de los Lobos náležícím k souostroví Islas
Bridges. Ostrůvky jsou malé skalní útesy vyčnívající jen několik metrů nad
hladinu a jsou obydleny koloniemi kormoránů a lvounů. Loď se tiše přibližuje
k prvnímu z nich, přičemž obyvatelé nejeví známky rozrušení,
koneckonců jsme tady v dohodnutou hodinu.Více než ptáci nás pochopitelně
zajímají lvouni (lobos), kteří se na našich rybnících moc nevyskytují.
Sledujeme obrovského samce s jeho početným harémem a roztomilým tři dny
starým mládětem 
– průvodkyně líčí, jak mládě pozorují od jeho narození. Lvouni
se líně povalují na skále, tu a tam zařvou a starý taťka se občas ožene po nějakém
drzém mladíkovi. Kormoráni též nevyvíjejí žádnou činnost, když pominu kálení na
skálu. Ta je také celá bílá od guána. Vše je krásně nasvíceno ostrým odpoledním
sluncem. Opět cítíme obličeje spálené už v Iguazú. Kvapně se mažeme
vně pětadvacítkou a vnitřně českým rumem. Jsme v euforickém nadšení. Na
dalším ostrůvku vidíme velké množství nočníkovitých hnízd kormoránů uplácaných
z guána. 
A tam také vidíme našeho prvního a bohužel posledního tučňáčka.
Je to daleko na focení, tak si ho alespoň trochu přitahuji zoomem kamery. Záběr
je krátký – tučňák před námi prchá do vody, asi aby nebyl přistižen mimo
oficiální pinguinérii. Ta nejbližší je až u Estancie Haberton mimo naši
trasu.
Vyjížďka má otočku u majáku Faro
Les Eclaireurs a průvodkyně vypráví o zkáze luxusní zaoceánské lodi Montes
Cervantes, která se v těchto místech potopila v roce 1930 na
první turistické plavbě v Ohňové zemi. 
Na lodi bylo 1120 osob, všichni se
zachránili s výjimkou kapitána, který dle tradice dobrovolně zvolil smrt
na palubě své lodi.
Nádherné počasí trvá,
bezvětří dělá z obvykle rozbouřeného moře “volej”. Vracíme se
k přístavu, před sebou máme hradbu ostrých hor, z nichž nejvýraznější
je na východ od města Monte Olivia (1326 m), jež prý je častým
horolezeckým cílem a kterou přezdívají patagonským Matterhornem.
Po přistání asi v půl šesté se dělíme, s Alešem jedeme taxíkem k našim cabañas přiobjednat ještě nocleh z pátku na sobotu po návratu z plánovaného treku. Ostatní jdou na nákup. Dcera paní domácí nám rezervaci zapisuje do počítače a můžeme si tu ponechat i depozit, což je super. Taxi čeká a bere nás zpět do města, platíme 10 ARS, v Praze by to bylo výrazně dražší, zvláště pokud bychom mluvili španělsky. Domlouvám se s taxikářem, že zítra v 8:00 na nás budou u cabañas čekat 2 auta, která nás odvezou na začátek treku. Taxikář navíc slibuje, že v říčce kolem které půjdeme nás čekají půlmetroví pstruzi. Nadšení kulminuje.
Sraz máme u infocentra a cíleně směřujeme do speciální krabí restaurace na vytouženého klepetáče. Mají kraby na mnoho způsobů, každý si dáváme něco jiného. Nejedná se o levnou záležitost, porce stojí v přepočtu 12 doláčů, ale záhy se přesvědčujeme, že to za to stojí. Jediná vada na kráse je optická – centolla podávaná v miskách je už “vykostěná”, takže chybí pohled na celé zvíře. Pokrm je však chuťově skvělý, dlouho jsme nejedl něco tak dobrého.
Vracíme se na cabañas, cestou se ještě stavuji na internetu, vstup na Seznam je bez problémů, které předesílali někteří cestovatelé, rychlost je dostačující, nevýznamné problémy jsou jen s převráceným y a z. a taky chvíli trvá, než na španělské klávesnici objevuji interpunkci či otazník. Před spaním objednáváme pečivo na sedmou, mažeme spáleniny po ozónové díře (nos mi popraskal do krve) a hajdy na kutě. V noci slyšíme prudké bubnování deště na dřevěnou střechu.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 ] Další >
