Autor: Tom Charvát [2007-02-09]
V sedm nám přivážejí housky, po snídani přenášíme depozit do “recepce” a v osm jsou tu taxíky. Nastává neshoda ohledně ceny, taxikáři chtějí dohromady 80 ARS, což je podle nás moc. Domníváme se (správně), že nevědí kam chceme jet, přestože jim estancii Turbera ukazujeme na mapě. Nakonec navrhuji 60 a kontrolu dle tachometru. Jedeme dle mé navigace, pak nás ale blbě zavážejí k řece, nezpevněná cesta je špatná a tak kážu vylodění. Platíme domluvených 60 za cca 10 km jízdy, což mě pak ještě notný kus cesty žere.
Vyrážíme na dvoudenní trek
do národního parku Tierra del Fuego (mapa). Kolem cesty, kterou by auta asi
ještě v pohodě projela, jsou v lese ploty estancií, pobíhají tu
koně a u řeky stojí dva stany pěkně promáchané po nočním dešti. Cesta dál vede
kolem burácejících peřejí a vodopádů Arroyo Grande, samozřejmě žádní
pstruzi tu nejsou, z čehož vyplývá, že taxikáři jsou pakáž na celém světě.
Na konci obydlené zóny sedí dva psi, vlčák s vyrvaným kusem ksichtu, druhý
stejně velký, ale neidentifikovatelné rasy (asi vořech patagonský), se svěšeným
uchem. Neomylně se zvedají a jakoby na nás už dlouho čekali se k naší
výpravě přidávají. Nedají se žádným způsobem odehnat, ale neobtěžují. Chvíli
jsme nervózní, pak si na ně zvykáme a Zbyňák je pojmenovává na Vlčka a Ouško.
Vlčka trápí silný tuberácký kašel, na živou ránu mu sedají mouchy a zdá se, že
naše tempo je pro něj dost náročné.
Poprvé se blíže seznamujeme s typickým magellanským neboli jižním opadavým lesem. Převládají v něm druhy dřevin z rodu Nothofagus (čeština má ekvivalent pabuk jižní): lenga (Nothofagus pumilio), coigüe (Nothofagus dombeyi), guindo (Nothofagus betuloides) a porosty endemické křovinaté rostliny ñire (Nothofagus antartica). Dřeviny jsou charakteristické malými lístky podobnými spíše našemu habru nežli buku, ovšem o velikosti cca 1 cm. Nikde se zde v přírodě nevyskytují jehličnany, přestože některé pokroucené stromky na exponovaných místech vyhlížejí z dálky jako borovice či kleč.
Cesta kolem řeky je dost bahnitá díky četným přítokům z okolních kopců. V širších místech řeka meandruje, na loukách se pasou polodivocí koně. Všude kvetou keře, jejichž květy připomínají kopretiny. Přes velikou zamokřenou louku, tedy spíše bažinu či rašeliniště, přicházíme k estancii Turbera. Shora k ní přichází sjízdná cesta, které se naši taxikáři nějakým způsobem obratně vyhnuli a zavlekli nás na méně schůdnou pěšinu kolem řeky.
Od stavení k nám
přibíhá místní pes a teprve teď poznáváme naše nové ochránce, kteří ho nekompromisně
zahánějí. Louky jsou plné pryskyřníků, kousek dál probíhá těžba rašeliny, která
se suší na dřevěných stojanech. Pokračujeme dál bahnitým údolím Arroyo
Grande. Často musíme překračovat padlé stromy, které nám na oplátku
pomáhají překonávat bažinky a potůčky. Stále častěji se objevují uschlé a
vybělené pahýly stromů, které nepřežily podmáčení.
Při polední pauze potkáváme skupinu šesti Čechů v protisměru. Jdou už třetí den a vesměs na trek nadávají, prý dost bloudili, zvláště na začátku při nástupu do Cañadónu de la Oveja – ještě že jsme tam nezačínali, jak doporučuje Lonely. Také prý potkali guardaparques – rangery, kteří se je snažili natlačit do jediného povoleného tábořiště na trase. Doufáme, že psi se s našimi krajany vrátí zpět, že už se nás nabažili. Skutečně se zdá, že se to povedlo, ale za necelou půlhodinu jsou pejsci zpět, asi k nim našinci byli oškliví.
Po necelých čtyřech hodinách chůze se cesta stáčí k jihu a začíná se zvedat k sedlu Paso de la Oveja. Procházíme sesuvným územím, které se projevuje “opilým lesem” – stromy naklánějícími se vlivem sesuvu a snažícími se náklon dalším růstem překonat. Asi v 700 metrech opouštíme hranici lesa, je téměř pod mrakem a krajina tak vypadá poněkud pochmurně. Vrcholky okolních hor, ačkoliv nedosahují ani 1500 metrů, jsou pokryty sněhem a ledovečky. Odtud asi půl hodiny cesty je mimo trek Lago del Caminante, kde prý je jediné povolené tábořiště na treku. Jen po kratičkém zaváhání pokračujeme dál do sedla a utábořit se chceme až po jeho překonání.
V sedle ve výšce cca
900 m je silně nevlídno, fičí vítr a občas krápe. Po sluníčku už není ani
památky, oblékáme bundy. Takže akorát nezbytné foto a mažeme dolů do horní
části Cañadónu de la Oveja. Nemohu se však ubránit několika
záběrům zvláštních kytiček a krásně rozpadavých, barevně smouhovaných
pokryvačských břidlic. Některé šutry jsou těžké díky vysokému obsahu železa,
v jiných jsou bílé žíly kalcitu, štěrk je zčásti pokryt “pouštním lakem”.
Po počátečním sestupu cesta
traverzuje rozsáhlým suťoviskem, na dně údolí začínají louky a nothofágový les.
Z výšky vybíráme vhodné místo pro tábořiště, ale nakonec nám nezbývá než
přes suť sestoupit dolů k potoku. Bloudíme ve špatně prostupném nízkém lese,
kde není šance postavit stan. Travnatá místa blíže k potoku jsou zase
silně zamokřená. Až kolem čtvrté nacházíme sušší místo na palouku meandrující
říčky. Překonání toku je zpestřeno pádem Zbyňákovy dolní části těla do ledové
vody.
Střídá se sporadické slunce s rychle letícími mraky, stavíme stany a vaříme večeři, naše rodinná buňka polévku a hovězí s brkaší. Jsme zmakaní, začíná drobně pršet, tak po osmé zalézáme do spacáků, mokrý Zbyňák má zimnici. Blízko se pasou polodivocí koně, zřejmě jsme obsadili jejich teritorium, což se jim evidentně nelíbí. Snaží se svůj claim dobýt zpět, ale naši hlídači jsou ostražití a stádo mistrně odhánějí, zjevně to nedělají poprvé. Trochu jsme je nakrmili, ale moc toho nebylo, na placák jsem jim nakydal hromádku kaše, využil jsem i zbytek milanesy od včerejšího oběda. Bylo zajímavé, že když jsme jedli, sledovali nás z dálky a ani náhodou neloudili – asi mají tvrdou výchovu.
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 ] Další >
