Autor: Tom Charvát [2007-02-09]
Navzdory pochmurné kombinaci
dne a data nás probouzí kouzelné ráno s oblohou bez mráčku. Cañadón
de la Oveja je zalitý sluncem, nasvícené hory vypadají mnohem přívětivěji
nežli včera. Stany jsou během vaření snídaně suché, takže ještě před devátou
opouštíme kemp. Jenže to není jen tak – kolem řeky to jde jen kousek, tři
hodiny se prodíráme neprůstupným lesem, několikrát musíme překonávat řeku.
Cestu ztěžují i velké bobří hráze, 
některé protržené, jiné zjevně aktivní, o
čemž svědčí čerstvě poražené stromy a stopy po ostrých zubech na pařezech,
které jsem zprvu pokládal za záseky sekerou. Kanadští bobři sem byli vysazeni
uměle těsně po válce a vzhledem k tomu, že zde nenašli přirozené
nepřátele, se od té doby silně přemnožili a jsou dnes velkým problémem
národního parku. Nicméně ani tak jsme žádného chundeláče nezahlédli. Jinak co
se ještě fauny týče, příjemně nás překvapilo, že zde není prakticky žádný obtížný
hmyz jako jsou komáři či mouchy, případně mravenci.
Pokud to jde, využíváme koňských cestiček, které jsou sice někdy docela dobré, ale kůň oproti nám nemá problém kdykoliv přejít meandrující řeku. Správná cesta v suti vede vysoko nad levým břehem a pokus se na ni vydrápat skončil v neprůstupných houštinách. Začíná být vedro, jsme stále více zmakaní a začínají se objevovat rozpory o správnosti dalšího postupu. Konečně kolem poledne se přes bahenní koupele a léčivou rašelinu dostáváme na značenou stezku (žlutě nabarvené kolíky nebo kameny). Na stromech rostou podivné oranžové nádory o velikosti a struktuře golfového míčku, hodně se jich povaluje po zemi. Později, když jsme jich pár sebrali jako suvenýr, se ukázalo, že uvnitř skrývají nesympatické klubko červíků. Inu něco jako duběnky.
Svačíme mezi bíle kvetoucími
brusinkami a zvláštními bílými květy se třemi okvětními lístky, zřejmě nějakým
druhem orchideje. Psové už toho mají evidentně plné zuby, poraněný Vlček při
každé zastávce okamžitě upadá do spánku. Začínáme se obávat, že loučení
s nimi bude těžší než bychom si přáli. Jen Zbyňák říká, že si je odveze do
Liberce.
Konečně vycházíme
z lesa na louky s bíle kvetoucími keři pseudokopretin, před námi pod
kopcem se modrá kanál Beagle s bílými skvrnami ostrůvků, mezi stromy a
keři se popásají koně, v dálce houká El Tren del Fin del Mundo
(vlak z konce světa) jezdící do zátoky Lapataia. A taky začínají
nekonečné ploty, což nám nevadí do chvíle než cesta končí nenadále před jedním
z nich s nápisem Prohibido pasar (zákaz průchodu). Už se
nedivím, že z tohoto směru se cesta blbě hledá! Jdeme tedy přímo
s kopce přes pastviny, plot-neplot, cesta-necesta ke vzdálené prašné
silnici. 
A tam je hospoda a pivo!
Hospoda je turistickou atrakcí, během konzumace piva musíme shlédnout taneční představení hezké servírky a dvou pinglů oděných za gauče (nikoliv otomany!). Bylo by to dobré nebýt skupiny hlučných německých turistů, kteří kouří jako by jim šlo o život. Naši pejsci čekají venku, Ouško občas opře tlapy o rám okna a přesvědčuje se zda jsme stále uvnitř. Hodina loučení se blíží. Nejezdí sem žádná autobusová linka, tak si necháváme objednat dva taxíky, které nás odvážejí do Ushuaii k našim cabañas. Chudáci psi zůstávají před hospodou a smutně se za námi dívají. Snad najdou cestu zpět!
“Doma” nás čeká nemilé překvapení – náš bydlík je obsazený. Děvče, které nám dělalo rezervaci se na cosi vymlouvá a vydává nám depozit. Jsme těžce rozezlení, ani nevím, co jsem jí v cizí řeči všechno řekl, ale teď telefonuje na všechny strany a snaží se nám najít náhradní nocleh. Jenže všude je obsazeno, je víkend. Do toho přijíždí tatík, nevím nakolik v tom má prsty, ale za chvíli nám sjednává nocleh u svých příbuzných za původně dohodnutou cenu. Odváží nás tam autem, je to blíž do města a mají pro nás tři dvojáčky. Stěhujeme si se Zbyňákem bágly do určeného pokojíku s prostornou manželskou postelí, ovšem v cestě nám stojí malá holčička, která plačtivě brání přístupu do pokoje se slovy “Es el cuarto de mi abuelo” – “to je pokoj mého dědečka”. Problém je paní domu promptně vyřešen – řvoucí spratek je odvlečen a děda má holt smůlu!
Odebíráme se do města, před baráčkem si ještě děláme společnou fotku u obří vrtné korunky, kterou má děda – bývalý naftař – na zahrádce místo trpaslíka. V hospodě mimo hlavní třídu si dáváme levné bifteky, dobré, ale hospoda nic moc, i o prepostre jsme si museli říct. Ve městě ukazuje digitální teploměr ještě v této pozdní hodině 20 0C, místní chodí v tričkách a kraťasech, léto uhodilo naplno. Prý tu v zimě bývá průměrn –9 , ale i –25 0C a metr sněhu. Naši domácí holdují lyžování, v koutě dvorany stojí lyže a snowboard.
Po návratu na barák přebalujeme, je to hrůza, krámy se nám nějak nakypřily. V baráku je hrozné vedro, nám jde naštěstí otevřít okno, horší to mají Musilovi v podkroví bez oken. Máme však problém – paní domácí identifikovala totožné pohlaví naší dvojice a snaží se nám na pokoj vecpat přistýlku, nemůže pochopit, že chci spát s tak ošklivým chlapem v manželské posteli pod jednou dekou. Neví, že si vždy po týdnu měníme pohlaví a on je právě teď fešná baba! Vysluhujeme si nejisté pohledy našich hostitelů.
Jdu ještě na blízký internet napsat domů. Jinak je tu normální mobilní signál a SMS fungují bez problému (za 8,60 Kč, což je o čtvrtinu levnější než ze Slovenska) – jediný problém je v tom, že jsem zapomněl dobíječku, tak mi baterie musí vydržet celý měsíc (vydržela!!!).
Kapitoly: < Předchozí [ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 ] Další >
